Petr Beneš: O vlídných jezerech

V anglo-americké poezii ale sehrál Auden důležitou roli. Jeho tvorba má široké rozpětí od básní sociálních a politických přes básně s náboženskou tematikou až po verše milostné. Auden byl gay, ale v roce 1935 se oženil s Erikou Mannovou, aby jí umožnil získat britské občanství. Sám se zúčastnil španělské občanské války. Poslední část života prožil v rakouském Kirchstettenu blízko českých hranic. Zemřel ve Vídni roku 1973.

Čtěte také

Petr Beneš: Radikální něha

Myslím, že já jsem se k jeho dílu poprvé dostal přes svého oblíbeného Adalberta Stiftera, jehož si Auden velmi vážil, mj. proto, že podle něj dokázal zdánlivě banální příběhy a popisy, které by u jiného autora snadno mohly sklouznout k melodramatickému kýči, vyprávět jako tichá a krásná podobenství o vztahu člověka a přírody.

Ani dnes nemám Audena nijak zvlášť načteného, ale občas si listuji v anglickém vydání výboru jeho veršů, který sám připravil, a cvičně si je po malých kouscích pro sebe překládám. Velmi rád mám jeho básně o krajině a živlech ze sbírky Bukolika, zejména báseň Jezera, věnovanou filosofovi Isaiahu Berlinovi. Píše v ní o jezerech velkých tak akorát, aby je otec mohl obejít při pomalé odpolední procházce.

Čtěte také

Petr Beneš: Cestování s ptáky

Tyto člověku velikostí přiměřené velké vodní plochy uklidňují náš horečkou rozcitlivělý hmat konejšivými obrazy světa, „kde zobáky mlčí jako větve a tváře jsou bezpečné jak domy“. Je to krajina, kterou je možno poznat, kde je možné orientovat se; mít tam domov. Je to krajina, která na lačnost lidské touhy odpovídá uzdravujícím vizuálním tichem, kde ani ptáci nekřičí, ale jsou. (Pták přece není zpěv, stejně jako havran není černá!)

Součástí té krajiny jsou lidé dávající si navzájem jistotu, obracející se k sobě tvářemi, které nabízejí pobytí, domov. Je to zvláštní básnická krajina, podivně mlčící, pevně přítomná, jakoby bez dějin. Máme pocit vstupu do mohutného, objímajícího klidu. Vztahy jsou dány tvarem cest kolem jezera, vracejí se vždy k sobě, a i rozchod je jen začátkem návratu.

Čtěte také

Petr Beneš: O heterofylii

Jediným hlasem je tam hlas matek, volajících děti ke spánku, který je vlastně jen jiným stavem klidného jezera, stavem mysli, soustředěné v sobě jako krajina. Audenův lyrický hrdina ví o jiných vodních plochách, příliš velkých, než aby mohly být domovem (Michiganské jezero, Bajkal), ví o tom, že existuje jiný přístup člověka k vodě, čistě užitkový (pitná voda, voda k plavání, voda na chov ryb), dokonce i přístup vojenský.

Auden je si vědom, jak nezměrné oceány podporují velikášství lidí, kteří se domnívají, že když umírají při ztroskotání, je to proto, že Poseidon se nezabývá ničím jiným než právě jimi. Auden jako básník a obdivovatel Stifterův ví i o tom, jak může jezera a poezii zkazit zbytečná fantazie, která ničí čistou přítomnost a mění vodní plochy v dějiště hororu a vášnivých emocí, zatímco jezera-domovy se ujímají utopeného plavce jemně rukama malé jezerní víly, která jej miluje, a tragédie na nich nejsou rozervávající, ale smířené.

Čtěte také

Petr Beneš: Překvapivá svoboda

Audenova jezera neznají vlastnictví, není důvod, aby si na ně kdokoli dělal osobní nároky, jen protože kdysi plaval v plodové vodě, nejsou to jezera, kterých se zmocňujeme skrze metonymii a metaforu, ale s nimiž navazujeme vztah vyslovováním jejich konkrétního tvaru: jezero morénové, jezero v podhůří, jezero miskovité, důlek vody.

Skrze vodu a ryby spojuje Auden tato jezera-domovy i s křesťanstvím a jeho dogmatickým vyjádřením na koncilech v starověké Nikáji, ležící u Askánského jezera. První z těch koncilů se tam konal právě před 1700 lety.

Cituji ve svém pracovním a nedokonalém převodu:

Křesťanství sotva mohlo začít, dřív než jeho
Pobledlí vůdcové zjizvení mučením
Ze všech stran sjeli se na břehy jezera
Kde sledováni hejny brodících se čápů
Životu božství na kobylku přišli
Ze tří rybích těl složeným symbolem.