Petr Beneš: Cestování s ptáky

Měl jsem od dětství i své favority, byli to drobní pěvci, zejména rehek. Naopak dravci mi dělali a dělají potíže, kromě poštolky je nerozeznám. Možná ještě supa, ale toho u nás často nevidím, byť Adalbert Stifter jej v jedné povídce umístil na Šumavu. I když v některých nářečích může Geier znamenat prostě velkého dravce, Anna Siebenscheinová se ve svém vynikajícím překladu supa nevzdala.

Čtěte také

Petr Beneš: O heterofylii

Jeho umístění do šumavské krajiny může totiž také naznačovat, že tady nejde o popisný realismus, že vše reálné je zároveň alegorickým obrazem, že vše, co je skutečně jedinečné, je i univerzální, a že to, co je pravděpodobné, není většinou pravdivé. Sup tak možná s rozkoší sedí na zdechlině značně zatuchlého vnímání Stifterova díla jako regionálního a šumavského.

Občas bych ale nějakého dravce potřeboval na pražských Vinohradech! V malém, uzavřeném dvorku pod oknem mého přízemního bytu totiž každý rok přibývá holubů geometrickou řadou. Snažit se je vyhnat je marné, a poté, co nakladou vajíčka, i nějak nepřístojné.

Vždy, když jsem byl oprávněně rozhněvaný z jejich vrkání, bručení, chrochtání a nalétávání na kovovou schránku klimatizace a chtěl to řešit rázně, třeba i vojensky, podíval jsem se na holubici, ustrašeně, ale neochvějně sedící na malém bílém vajíčku, a musel jsem to vzdát. Asi poprvé jsem zakoušel, co prožívají zapálení aktivisté z hnutí pro život.

Čtěte také

Petr Beneš: Překvapivá svoboda

Na Broumovsku, kde opakovaně trávím svou krátkou letní dovolenou, se letos stali hvězdami čápi. Vytvořili korunu kolem hlavy Panny Marie na sloupu uprostřed historického náměstí. Škodlivost trusu pro starý kámen je zajímala asi tak jako pasoucí se krávy uhlíková stopa.

To je příběh nás lidí, ne jejich. Broumovskému společenství poskytli další relevantní důvod k názorovému rozdělení, podobně jako vlci, kůrovec a benediktinské lesy. Když pak město ptákům velkoryse nabídlo čunkovský kontejner v podobě betonového sloupu s jakousi podsadou, s aristokratickým nadhledem a důvěrou ve vlastní životní volbu jej ignorovali. Místo mariánského páru o toto místo ale projevil zájem jiný, méně nábožensky založený jedinec.

Podobně jako aristokrati padli ale i čápi za oběť hrubé síle lidu. A místo mistrovské trnové koruny byla Matka Páně dočasně zabalena do jakési fólie, Neposkvrněná přece musí zůstat Nepoškozená! Jen abychom si nepletli čistotu se sterilitou!

Čtěte také

Petr Beneš: Očima holubice

Jeden letní týden trávím zase už několik let pracovně v jižních Čechách, na Lomci u Vodňan; dvě tři desítky lidí tam uvádím do přemýšlení o literatuře. Pravidelně se tam setkávám i s amatérským ornitologem Pavlem. Pozná všechny ptáky podle hlasu. Dokonce dokáže hlas mnohých z nich sám napodobit.

Jako učenlivý žák jsem neuspěl. Když jsem se konečně domníval, že při ranních modlitbách v kapli rozpoznávám strakapouda prostředního, byl jsem vždy vyveden z omylu. Navíc jsem si šplhavce spletl pokaždé s někým jiným: jednou to byla sýkorka, jindy zvonek zelený.

A tak jsem raději pozorně poslouchal, co mi Pavel o ptácích vyprávěl: motáky pochopy jsme chránili tak dobře, že oni teď naopak ohrožují násady kriticky ohrožených břehoušů; kdybychom teď chránili břehouše regulací pochopů, asi bychom to pomotali ještě více.

Čtěte také

Petr Beneš: Ledňáček v adventu

Když Pavel napodoboval pískot kulíška, nepřilétali k němu jen tyto maličké sovičky, ale i puštíci, toužící je sežrat. A slavíci podle něj zdaleka nezpívají jen v noci, ve dne je ale mezi ostatními zvuky těžko rozlišíme, což potvrdila i umělá inteligence s dodatkem, že v noci častěji zpívají nepároví samci.

Musel jsem jí dát za pravdu: i já si ve sprše zpívám nejraději večer!