Petr Beneš: Očima holubice

Kulaté černé oči byly ostré, vnímající, ve své temnotě jasné. Vyzařovaly světlo snad ještě více, každopádně soustředěněji, než zářivě bílé peří. Svítil z nich život. Jiný než můj, nějak soustředěnější, koncentrovaný, nepotřebující vysvětlování. Na to, jak křehká holubice byla, působil ten život sdělovaný očima jistě; prostě byl.

Čtěte také

Petr Beneš: Krystaly v bytě

Došlo mi to, co už dlouho tuším: že život zvířat není nějak nižší, méně vyvinutý než život lidský, jako by snad čekal na nějaké zažehnutí vědomím. Že je to život jiný, paralelní s naším, sdílející některé znaky života lidského, ale původnější než lidský, svým pevným bytím v sobě, ustavičnou přítomností podobnější snad životu andělů než lidí. Možná proto mají v lidských představách andělé křídla.

Lidské oči oproti tomu jsou často kalnější, neurčitější, rozplývavé, protože aby mohly odrážet život vlastní lidem, nestačí jim být, musejí nějak poznat. Znovu poznat. Být pročištěny, samy to nedokážou.

Čtěte také

Petr Beneš: Před cestou

Představuji si oči lidí v ráji. Myslím, že tam byly podobné očím zvířat, mohly být pevné, koncentrované, plně přítomné, usazené ve stvoření. Byly součástí prostředí, přírody, jako plody stromů, jako květy rostlin, jako hladiny tůní, jako oči zvířat. Bůh, myslím, nebyl vidět.

Možná je Bůh právě to, co je nedostupné očím. Byl přítomný spíše viděním, ne pro vidění. Jako zdroj. Jaké byly oči hada-svůdce, nevím. Na základě pokračování mýtického příběhu (který ukončuje mýtus a vyhnáním přechází v dějiny) se ale dá předpokládat, že to byly oči, které se vydělily z pohledu stvoření, které se zvráceně (doslova) chtěly dívat na sebe – a uviděly nedostatek, absenci, a druhé, jako ty, kdo mají, a je třeba je o to připravit.

Čtěte také

Petr Beneš: Ledňáček v adventu

Svůdce poštěvačně ponouká lidi, aby to, co bylo určeno k dívání, trhali a konzumovali. A dívání se stane instrumentem, ne výrazem života. Zaměří se na to, co lidé nemají, ne na to, co je. Oči zvířat a lidí se budou míjet. I v pohledu psů, kteří s námi žijí, v pohledu krav a srn (snad nejkrásnějších pohledů na světě!) budeme vnímat cizotu, překlenutelnou jen křehkou vzájemnou dohodou.

Pár ulic dál od setkání s holubicí viděl jsem v muzeu na Rembrandtových obrazech oči lidí, ze kterých vyzařoval život. Na jednom z posledních malířových autoportrétů byly oči přítomnější než na všech dřívějších portrétech. V unavené, trochu odulé tváři doslova žhnuly. Byly ale více než původní. Byly prohloubené bolestí. A přesto šťastné poznáním. Nesoudily, nesváděly, nepoučovaly, vybízely vidět nikoli nové, ale nově. Dívaly se pevně a vyrovnaně. I do tváře smrti.