Petr Beneš: Překvapivá svoboda

Jediný návod, s nímž jsem si dal práci, byl ten, který popisuje odvápnění kávovaru, z čehož jasně vyplývají mé kulinářské i životní preference. Ještě více než návody na optimalizovaný chod domácnosti mi vadí instrukce k dobrému životu. Jakmile titul knihy či filmu začíná příslovcem „jak“, stávají se pro mě podezřelými.

Čtěte také

Petr Beneš: Očima holubice

Ani jako dítě mě moc nebavila strategická vyprávění o tom, jak Mach a Šebestová na někoho vyzráli či jak hmyzožravý maskot přišel k nohavicím. Ani sebevznešenější cíl či téma mou důvěru k návodům nijak neposílí. Naopak, jak opravit hrnec mi přijde přece jen méně manipulativní a nebezpečné, než jak opravit duši. Vytáčí mě univerzálnost životních situací a jejich zvládání, jak ji předpokládají návody na štěstí, na úspěch v lásce, záchranu mužství či porozumění sobě.

Sedm pravidel, čtyři dohody, dvanáct kroků – nějak mi to připomíná „kapku krve dračí, teplé srdce ptačí“, byť pověry a rituály mohou být aspoň romantické anebo je s nimi sranda. Ta v případě postupného vyskakování do kurníku sebepoznání dost chybí. Snad nejrozpačitěji na mě působí návody k duchovnímu životu. Podle Bible „duch vane, kam chce“, ale mnohé ty instrukce k „znovunalezení statečného srdce“, „ztraceného mužství“ apod. duchu moc svobody nedávají.

Čtěte také

Petr Beneš: Krystaly v bytě

Jenže i na mě došlo. Byl jsem pozván do České křesťanské akademie k diskusi o stavu církve v sekulárním světě. Nešel jsem tam primárně kvůli tématu, ale kvůli lidem, kterých si velmi vážím. Vlastně jsem z toho pozvání měl velkou radost. Velkou starost mi ale dělala avizovaná práce ve skupinách. Od školních let ji bytostně nesnáším; naštěstí za těch mých k ní moc nedocházelo (což nebylo dáno prozíravostí komunistické pedagogiky, ale strachem z něčeho, co nelze tak snadno kontrolovat).

Teď mě tedy skupinová práce čekala v Emauzích. Nejtěžší zkouška přišla, když bylo oznámeno, že nám nejprve budou vysvětleny zásady správné diskuse a sdílení vypracované „ústředím“ k obrodnému, tzv. synodálnímu procesu, kterým se papež František snaží zavést jiný způsob myšlení, rozhodování a činnosti do církevních obcí. Františka si nesmírně vážím, a tak jsem zadržel proud cynických komentářů, které se ve mně mezitím nahromadily.

Čtěte také

Petr Beneš: Před cestou

Přišlo ale něco, co bych jako škarohlíd a skeptik nikdy nečekal, a když, tak snad u ostatních, ale ne u sebe. Ta jednoduchá pravidla: delší ztišení, okomentování textu, jak jej vnímám já, nikoli v polemice s druhými, dokonce zákaz polemiky na této vstupní úrovni, poslouchání druhého, nikoli souběžná příprava vlastního vystoupení, aby bylo co nejzajímavější, opětovné ticho, potom vyslovení toho, co mě zaujalo v projevech druhých, a nakonec pokus o shodu na výstupech, za nimiž by mohla stát celá skupina, to vše působilo zázračně.

Nemusel jsem se bránit, nemusel jsem hodnotit, z čehož by určitě měl radost můj terapeut. Mohl jsem poslouchat a opravdu jsem s úžasem vnímal, kolik zajímavého mi druzí mohou nabídnout. Nakonec se ukázalo, že způsob společného sdílení byl ještě cennější než obsah.

Čtěte také

Petr Beneš: Doupě

Přesně to bych ještě nedávno s vítězným zadostiučiněním prohlásil za rozředění pravdy. Jenže vědomí, že pravdu nevlastním, ale sdílím a hledám, úcta k druhému, prvotní důvěra, že mohu něco slyšet, i potřeba takových formulací pravdy, které podporují vzájemnost a další spolupráci, jsou v dnešním světě nikoli zbytečným luxusem, ale samotnou tvorbou a uchováním smyslu. A zejména pro křesťanství nejsou formálními šuplíky na pravdu, ale způsobem a možností zjevení pravdy samé.