Petr Beneš: Doupě

V červnu jsem unesl poutní zájezd naší farnosti cestou z Loun, Žatce a Dolního Ročova do Siřemi, kde jsem u několika fotek vylepených v boudě na břehu místní požární nádrže vykládal o Otle, Felici a Franzovi, v létě jsem si už poněkolikáté přečetl Proces a ověřil jsem si, jak Kafkova němčina svou průzračností exaktně vyjadřuje nesrozumitelnost světa.

Čtěte také

Petr Beneš: Mraky

Na Vltavě jsem poslouchal Zámek ve skvělém podání Kamila Halbicha. Žádná z těchto podob kafkovského slavení mi však nepronikla až pod kůži. Držel jsem si je pěkně od těla. Nechci podlehnout vábení Sirén. Jenže Kafka se na mě chystal mimo knihy, mimo výstavy, mimo rozhlas, mimo přednášky.

Onemocněl jsem covidem. Podruhé a po třech očkováních, což, jak vím, spolu docela po kafkovsku logicky vůbec nesouvisí anebo souvisí úplně jinak, než si myslím. Jedním z důsledků mé nemoci bylo, že jsem musel zůstat doma. Dobrá. „Aspoň něco z toho vytěžíš,“ přáli mi dobří přátelé, kteří vědí, jak rád tvrdím, že jsem rád sám. Když klesly vysoké horečky, opravdu jsem se na následující dny vybavil mnoha knihami a obrysy chystaných přednášek. Bylo to směšně předimenzované a odsouzené k ztroskotávání.

Čtěte také

Petr Beneš: Chybím na Broumovsku

Ještě že probíhala trapná vládní krize, kde na dospělosti si zakládající řádní zralí muži za největší chybu svých partnerů zřejmě pokládali to, že se prý chovají jako malí kluci. Kafka dětství za nedostatek jistě nepokládal. V jeho mikropovídce Děti na silnici malé děti doslova tryskají, přetékají do letní přírody, hlavami rozrážejí večer, zajíkavě se těšíce ze života.

Do mých velkých plánů, v nemoci zcela nepatřičných, ale v diáři neprůstřelně rozvržených, pronikl však náhlé divný zvuk, jakási hluboká, sálající vibrace. Tedy nepronikl asi náhle, možná tu byl vždy, ale já jsem předtím nebýval celé dny doma, navíc psychicky oslabený zákeřným virem. Nevím, zda se začal jinak chvět vzduch, nebo jsem jeho ustavičné chvění teprve začal vnímat. V mém přízemním bytě je mnoho zvuků.

Čtěte také

Petr Beneš: Na zahrádce

Rozeznívá ho tramvaj a z větší hloubky metro, jak v mušli se zde skrze ústí schodů, vedoucích přímo od ložnice k vstupním dveřím domu, koncentrují a shromažďují útržky promluv lidí z chodníku. Zevnitř mého bytu vrní zestárlá lednička, v zimě zde odfukují vafky. Ve srovnání s tím vším je ten nový ruch vlastně slabý. Jen je divně pravidelný, spodkem lebky vnímám jeho naléhavé vibrace. Pravda, jen když se soustředím.

Problém je ale v tom, že se nutkavě nemohu nesoustředit. Špunty do uší nepomáhají, slyším to celým tělem. Odněkud se někudy a nějak šíří oddychování, jako by předla velká kočka, možná leopard. Možná se to potutelně směje sám dr. Franz Kafka ve svém hrobě. Můj byt leží úplně přesně na ose mezi jeho hrobem a místy jeho staroměstských pobytů. Když pracuji nebo čtu, skoro to neruší; mnohem více ruší vědomí, že když se zaposlouchám, bude to tu, protože je to tu stále.

Čtěte také

Petr Beneš: Báječní muži na silných strojích

Zkouším dýchat, uplatňuji rady svého terapeuta, ale večer se bojím přestat vydávat zvuky, utišit domácnost a vstoupit do postele jako do ozvučné desky. Je to jako cesta na popravu v trestanecké kolonii. Občas vycházím na chodbu, abych byl vně, a zkouším to pozorovat odjinud. Jenže ten zvuk nemá vnějšek, je v mé hlavě a není na ni redukovatelný. Můj klid, místo, kde jsem si připadal v bezpečí, je otevřen – a zůstává přitom zavřený. Jako vstup do Zákona.

Myslím na Kafku, jak s úpěním i v Siřemi slyší jediný klavír v širokém okolí. A bojím se, že se ráno probudím v kůži zvířete z jeho povídky Doupě.

Pevný systém sis vybudoval, ale odněkud se sem blíží chvění. Možná z tebe sama!