Eva Janáčová: Cizinkou v Mexiku

Na základní škole na mě děti pokřikovaly verše z Erbenovy Polednice: „Malá, hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba.“ Na gymnáziu tomu dala pomyslnou korunu jedna spolužačka, když prohlásila, že je moc fajn, když Romové mají na vysvědčení samé jedničky. Na univerzitě můj tmavší vzhled už naštěstí nikdo veřejně neřešil.

Čtěte také

Eva Janáčová: École de Paris

Výhodou se mi staly cesty po jižní Evropě a obzvlášť Blízkém východě, kde jsem vždy obratem zapadla, a nikoho zdejšího nenapadlo, pokud jsem samozřejmě nahlas nepromluvila, že jsem cizinka.

Začala jsem z tohoto důvodu pátrat v rodinné historii, poměrně brzo jsem však v matričních záznamech na různých místech narazila na kolonku „otec neznámý“. Nejasnost se mi podařilo alespoň trochu poodhalit díky genetickým testům mého dědy, který byl stejně jako já velmi snědý. V jedné mezinárodní genealogické databázi jsem pak dohledala jeho příbuzné se stejným genetickým profilem. Nijak mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že část jeho a tím pádem i mých předků žijících v 19. století v dnešním Polsku nesla příjmení Schwarz. Nomen omen, jméno prostě značí.

Čtěte také

Eva Janáčová: Lanzarote jako malířské plátno

Musím přiznat, že jsem se svým vzhledem na některých zahraničních cestách taky pěkně narazila. Naposled teď v Mexiku. Bláhově jsme se domnívala, že se zde díky svým skoro černým vlasům, tmavým očím a olivové barvě kůže tak říkajíc ztratím. Jak jsem se mýlila!

Když jsem poprvé nasedla do místního autobusu, tak jsem si naivně myslela, že jsem mezi domorodce zapadla. Všichni spolucestující byli snědí, někteří víc, jiní míň. Kritickým okem jsme zhodnotila, že jsem na pomyslné škále hnědi někde uprostřed. Všechny šperky i kvalitní oblečení, které normálně nosím, jsem kvůli své bezpečnosti nechala záměrně doma a vzala jsem si jen obyčejné šaty, abych lépe splynula s davem.

Čtěte také

Eva Janáčová: Kdo chce, hledá způsob

Popravdě, nikdo si mě nevšímal, všichni byli pohroužení do svých mobilů. To mi dodalo odvahu, cítila jsem se v bezpečí, a proto jsem se rozhodla, že veřejnou dopravou můžu procestovat celý stát Jalisco na západním pobřeží Mexika. Za jízdné jsem platila stejně jako všichni ostatní: přibližně za 20 km 10 pesos, tedy pouhých 12 korun. Pomalu ale jistě jsem začala zjišťovat, že žiju ve strašné iluzi, všichni zdejší totiž okamžitě poznají, že nejsem místní. Stačí jim jeden jediný pohled, jak jsem se později dozvěděla, a hned pochopí, že nejsem Mexičanka.  

Bohužel občas mi to dávali nevybíravě najevo. V malebném koloniálním městečku ze 16. století, El Tuito, kam Evropan nezavítá, co je rok dlouhý, mi třeba paní na informacích na radnici nemile odsekla, že turistům žádné informace nepodává.

Čtěte také

Eva Janáčová: Zátiší s kaktusy

V archeologickém parku Guachimontones, kde se nacházejí nejstarší kruhové pyramidy v Mexiku, jsem se zase na chvíli přimíchala do skupiny, kterou provázel potomek místních indiánů. Horlivě zrovna vykládal, jak Evropané násilně rozvrátili Aztéckou říši, nakradli si zlato, stříbro, přinesli s sebou nemoci a především domorodé obyvatelstvo považovali za nekulturní barbary.

Vyprávěl to s takovým zápalem a rozhořčením, až jsem se na okamžik zastyděla, že pocházím z Evropy. Dávnou vinu evropských dobyvatelů uvalil jak na mě, tak všechny další Evropany. Ani více než 500 let pohnutých dějin od připlutí Hernána Cortéze do dnešního Mexika na tom nic nezměnilo. Záhy mi došlo, že podobný postoj k Evropanům zaujímá většina zdejších obyvatel.

Čtěte také

Eva Janáčová: Nezapomínejme si hrát

Z Mexika jsem proto odjížděla domů jako cizinka. Cizinka, která je podobně tmavá jako oni. Cizinka, která díky své vlastní zkušenosti moc dobře ví, co vše obnáší být takhle snědá. Ke svému smutku jsem však v jejich očích nadále zůstala povýšenou, dobyvačnou Evropankou…