Eva Janáčová: Lanzarote jako malířské plátno

Myslela jsem si, že zde za půl hodiny nafotím rané malby nejslavnějšího lanzarotského výtvarníka a architekta Césara Manriqueho, sednu pak na autobus a pojedu obhlídnout další jeho realizace. Prostě ideálně naplánovaný den typicky kunsthistorické dovolené. Jak jsem se však mýlila!

Dům Omara Sharifa na Lanzarote|foto:Eva Janáčová

Paní vrátná po mém dotazu na Manriqueho díla jen vytrvale kroutila hlavou a prstem mi ukázala na malý papírek, kde bylo napsáno, že v případě zájmu o zhlédnutí jeho fresek je nutné kontaktovat nejprve informační oddělení univerzitní knihovny a domluvit si předem termín své návštěvy.

Poslala jsem obratem anglicky psaný e-mail s úpěnlivou žádostí o vstup do knihovny a doufala jsem, že za chvíli samozřejmě přijde kladná odpověď. Po téměř hodinovém čekání mi však došlo, že Španělé mají poněkud jiné pojetí času než poněmčení Středoevropané, a odpovědi se proto dočkám nejspíš zítra.

A taky že ano, krátce před polednem následujícího dne mi přišla zpráva, že se mám dostavit do knihovny, a to nejlépe za hodinu. Jenže to už jsem byla několik desítek kilometrů daleko ve městečku Nazaret, kde Manrique v 70. letech 20. století navrhl organicky pojatý dům v lávových dutinách pro egyptského herce Omara Sharifa.

Čtěte také

Eva Janáčová: Vždyť Madeira je všude krásná!

Všestranný umělec César Manrique se nezapomenutelným způsobem zapsal do dějin Lanzarote. Nejen že na ostrově postavil několik úchvatných domů geniálně podtrhujících sopečný charakter zdejší krajiny, zasloužil se také o zachování místní tradiční architektury a její památkovou ochranu.

Na rozdíl od jiných Kanárských ostrovů prosadil na Lanzarote zákaz reklamních billboardů a především výstavbu výškových budov – domy podle něj neměly být vyšší než okolní palmy. Spolu s dalšími průkopníky udržitelného turismu, který byl v 70. a 80. letech teprve v plenkách, bojoval proti nekontrolovanému urbanistickému růstu ostrova a hlavně megalomanským developerským projektům, jež narušovaly přírodní autenticitu ostrova.

Čtěte také

Eva Janáčová: Karlovarská idyla? Židé v západočeských lázních

Lanzarote se mu metaforicky řečeno stalo malířským plátnem, na němž úspěšně uplatnil všechny své nápady a myšlenky. Když dnes projíždíte tmavým vulkanickým ostrovem, tak často narazíte na bílé přízemní domky nebo stavby o několika málo patrech s rovnou střechou, které po vzoru původní architektury zdobí zvláštní cibulovité kryty na komínech a především dveřní a okenní rámy natřené u oceánu na modro a ve vnitrozemí na zeleno. Je to radost pohledět, historická paměť místa zde byla zachována a co víc, dokonce aktualizována ve větších urbanistických celcích.

Vraťme se však k univerzitní knihovně v Arrecife, kde jsem pro dokreslení tvorby Césara Manriqueho toužila spatřit jeho rané fresky. S paní knihovnicí jsem si vyměnila ještě sedm dalších e-mailů, protože v termínech a časech, kdy ona mohla, jsem měla naplánované návštěvy jiných projektů a děl Césara Manriqueho.

Čtěte také

Eva Janáčová: Jalla, jalla, habibi!

Den před mým odletem jsme se domluvily na návštěvě knihovny ve tři hodiny odpoledne. Přiznám se, že mi to přišlo poněkud podezřelé, v tu dobu vrcholí zrovna čas siesty, ale budiž. Ve smluvený čas jsem přišla a osobně se konečně seznámila s paní, s níž jsem téměř týden vedla čilou anglicko-španělskou komunikaci. S procítěným výrazem mi oznámila, že mě nemůže pustit dovnitř, protože její kolegyně odešla na oběd a ona je v celé budově sama. Mám však přijít za čtvrt hodinu, to už se určitě vrátí.

Přesně za 15 minut jsem dorazila a její spolupracovnice pořád nikde. Paní knihovnice mi proto navrhla, abych se zašla ještě na hodinu podívat na blízkou pláž, že prý to tak studenti a badatelé často dělají, když si chtějí odpočinout a nabrat sílu k dalšímu studiu. Její doporučení jsme si vzala k srdci, vytáhla jsem plavky a hodinu si zaplavala v Atlantiku. Čerstvá a osvěžená s mokrými vlasy a jemným pískem ve všech záhybech těla jsem pak dorazila do univerzitní knihovny a hle, stal se malý zázrak. Po týdnu neustálého domlouvání jsem konečně spatřila fresky Césara Manriqueho. Ano, stály skutečně za to!