Václav Vokolek: Básníkovo město
Drobný městys v Českém středohoří se rozkládá na půvabném místě nedaleko Ohře. V keltském kraji se tato krásná řeka nazývala Agara, třeba byla vnímána jako posvátná, a velké množství archeologických nálezů svědčí o tom, že se tu usadil nějaký keltský kmen, třeba Bójové, po nichž má naše země své jméno.
Později se tu patrně usadili Lučané, které ze zdejší historické mapy vymazali jednou provždy Přemyslovci.
Čtěte také
Dominantou Slavětína je nezvykle velký kostel svatého Jakuba Většího. Nejstarší podoba slavětínského kostela je románská. Loď s podivuhodným románským zdivem svědčí o kvalitách stavební hutě, která tu pracovala. Později se kostel značně rozšířil, jistě by bylo zajímavé vědět, proč. Pracovala tu nějaká další dobrá stavební huť, což poznáme na kvalitě kružeb oken a na klenbách.
Nový kostel také dostal vynikající výzdobu, v malém Slavětíně nečekanou. Na stěnách presbytáře neznámý mistr vytvořil rozsáhlé fresky. Návštěvník se ocitne uprostřed obrazů, které vyprávějí mnohé biblické příběhy, na stěnách najdeme christologický a mariánský cyklus, postavy světců a příběhy jejich umučení.
Čtěte také
Největšího rozkvětu se dočkal Slavětín v 16. století, kdy ho vlastnil bohatý lounský měšťanský rod Sokolů z Moru. Vlastníci Slavětína se střídali ve stále rychlejším sledu. Ale opravdu zásadní okamžik nastal, až když se ve Slavětíně narodil básník Konstantin Biebl. Stalo se tak 26. února roku 1898. Tehdy přišel na svět básník, bez kterého si českou meziválečnou poezii nedovedeme představit. Místo zrození za sebou vlekl jako svůj stín, jistě ho doprovázel i na plavbě lodí, jež dováží čaj a kávu.
Ve vybledlých portrétech září Bieblova podobizna od Františka Hrubína: „Z chlapecké tváře, která nikdy nezestárne, se dívají na svět velké oči; zvláštní oči, jistě je před staletími někdo uloupil javanskému bůžku lásky a pronesl do země Lučanů, kde do nich ukápl trochu soumraku a chladu z podolší.“
Čtěte také
Konstantin Biebl vyrůstal v domě, kde měl jeho poněkud výstřední otec Petr zubařskou ordinaci a zároveň živou opici a hejno mluvících papoušků. Petr Biebl byl dobovým lidumilem, miloval umění a sám zachycoval okolí Slavětína nenápadnými akvarely.
V době první světové války musel na frontu, ale nástup do světového běsnění byl pro něj jen nekončícím traumatem. Tento citlivý muž musel během služby v haličském lazaretu přihlížet krutému zacházení se zraněnými, což se ho hluboce dotýkalo a dostával se kvůli tomu do konfliktů s nadřízenými. V říjnu roku 1916 v období rekonvalescence spáchal Petr Biebl v Haliči sebevraždu. Právě dospělý básník netušil, že bude otce následovat, za pouhých třicet pět let.
Od roku 1921 se stal členem brněnské Literární skupiny, odkud roku 1924 přechází do Devětsilu. Také se stal v roce 1934 spoluzakladatelem pražské surrealistické skupiny. Jeho věrným a celoživotním přítelem byl další lounský spisovatel Karel Konrád, ale dobře zapadl i mezi pražské literáty.
Čtěte také
Ale touha po dobrodružství, po jiných světech, mu nedala spát, ani ve Slavětíně, ani v Lounech, ani v Praze. A tak se vydá na Jávu. Odjede za svým utkvělým snem na exotické ostrovy daleko k východnímu pobřeží Indického oceánu, odkud mimochodem pocházela i otcova rezavá opice. Z pobytu v exotických krajích vznikne básnická sbírka, která v české poezii nemá obdoby. I v ní zavzpomíná na Slavětín.
Básníkovy osudy nebyly vždy snadné. Po svém zásadním rozhodnutí, tak jako jeho otec odejde dobrovolně z tohoto světa, je pohřben u kostela ve Slavětíně. Vrátil se domů. Básník a jeho kraj, jak snadno se to řekne…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
