Václav Vokolek: Podoby krajiny

Veduty jsou nerozlučně spojeny s romantismem, s objevováním krajinných krás, s posedlostí krajinou, spojenými s romantickými náladami první poloviny 19. století. Nenesou geniální rysy velkých romantických krajinářů, ale mají s nimi hodně společného.

Čtěte také

Václav Vokolek: Zázračná uzdravení

Zpodobují dávno zaniklý svět, dokumentují ho nebývalou pečlivostí a citem pro každý sebemenší detail. Veduty však nemají jen dokumentární hodnotu zaniklého světa, ale upozorňují na hodnoty, které by měly být nadčasové, přestože ze současného světa zmizely.

Do pečlivě zpodobené krajiny se dá lehce vstoupit. Tento starý trik čínských krajinářů platí stejně tak pro jejich lehce nastíněné tušové malby jako pro evropské grafické veduty z první poloviny 19. století. Vstoupit do obrazu je základním tématem nejen romantického umění, ale i tehdejšího života. Proti dnešku má tato téměř magická operace jeden podstatný rozdíl. Vstoupit do krajiny se musíme naučit, není to tak samozřejmé jako v období romantismu.

Čtěte také

Václav Vokolek: Listoví mužíčci

Zjevné půvaby krajiny musíme objevovat, nepotkáme je již na každém kroku. V tom měli vedutisté a poutníci 19. století nepřeberně více možností. Ale s pouhou závistí daleko nedojdeme, to je příliš těžké zavazadlo, a nalezené poklady romantických pohledů budou o to vzácnější.

Na počátku 19. století se začala krajina stávat skutečnou součástí života, začala se závratně kultivovat a člověk objevil její krásu. Krajina ho okouzlila. Začal ji vyhledávat. Návrat k přírodě, zaznělo po propastně dlouhé době. A trpělivá Matka Země zbloudilým synům opět otevřela svou všeobjímající náruč. Jean Jacques Rousseau v jejím měkkém náručí snil o obnovení přirozeného stavu. Drastické vyhnání z ráje bylo nahrazeno pokorným návratem k přírodě.

Čtěte také

Václav Vokolek: Neznámý král

Na starých rytinách si všimneme, že každá cesta, každá mez, každý zásah do krajiny byl uvážený a krásný. A praktický. Neexistovalo ošklivé stavení. Ve venkovské chalupě jsme v těch časech nenalezli ošklivý předmět. Aby té rafinovanosti nebylo dost, z přírody vycházelo i oblečení lidí, jejich úchvatná hudba a poezie.

Součástí vedut byly tak zvané štafáže. Byly povinné, vkus doby je vyžadoval. Prostě v popředí krajinného výjevu se muselo něco odehrávat. Něco, co zvýrazní žádanou iluzi prostoru, co prostor zlidští. Tím něčím se staly malebné lidské postavy. Oblíbené byly maminky s dětmi, pejsci tahající zeleninu z košíku, rybáři a pracující venkované. Ti všichni do přírody patřili, byli malební, pohled na rodinu vařící si cosi v kotlíku nad ohněm byl dojemný. I kos se usadil na tyčku polámaného plotu a nemohl se vynadívat.

Čtěte také

Václav Vokolek: Zázračný pramen

Oblíbené byly i postavy do výjevu, i do krajiny, jaksi nepatřící. Elegantní pánové v třírohých kloboucích, slečny s bizarními kloboučky a paraplíčky, šaty až na zem. Malební venkované dělají, že tam městské panstvo není. To všechno je zobrazeno na vedutách do nejmenšího detailu, znalci si je dnes dokonce prohlížejí s lupou.

Na vedutách si uvědomíme, jak se krajina změnila, tak jako celý svět. Budeme si za dalších sto let prohlížet s takovým dojetím a okouzlením dnešní fotografie krajin? Na některé vtíravé otázky je lépe neodpovídat.