Eva Janáčová: Vždyť Madeira je všude krásná!

V MHD si ke mně bez zeptání automaticky přisedne a zaníceně mi přibližuje, jak je v jeho rodné Boloni neskonalé vedro, a proto poslední roky odjíždí přes léto vždy na Madeiru, kde je příjemné a vlhké klima po celý rok.

Čtěte také

Eva Janáčová: Karlovarská idyla? Židé v západočeských lázních

Nenápadně zmíním, že místní podnebí, kde vlhkost dosahuje kolem 70, 80 procent, mi dělá na mé průdušky neskonale dobře a třetí den po svém příjezdu jsem přestala dokonce úplně kašlat. V tu chvíli se na mě postarší pán zkoumavě zadívá, pohledem mě změří od hlavy až k patě a já pochopím, že takovouto poznámku od ženy, která je o skoro polovinu mladší než on sám, skutečně nečekal. Tím se však mezi námi prolomila věková bariéra a dále náruživě diskutujeme o našich nejrůznějších zdravotních neduzích, zejména z oblasti pneumologie.

Tohle téma nás také přivedlo ke kauze předčasného úmrtí posledního rakouského císaře Karla I., který zemřel ve svých 44 letech v dubnu roku 1922 právě v Monte, kam oba míříme, a je pochován ve zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Čtěte také

Eva Janáčová: To byly krásné a lehké dny

Nechápu, jak mohl Karel I. zemřít na zápal plic právě na Madeiře, kde se od konce 19. století léčila hlavně chronická bronchitida nebo tuberkulóza. Stařík mi vysvětlil, že důvodem byly nejspíše finance: Karel I. pobýval na Madeiře v exilu, ubytoval se v nuzném panském statku a i přes velký kašel odmítal k sobě přivolat lékaře, aby své rodině ušetřil peníze. Když ho k němu po několika týdnech nakonec povolali, už mu nemohl nijak pomoci.

„A proč Vás Karel I. vlastně tak zajímá?“ – prohodí v autobuse můj doprovod. „Protože to byl náš poslední český král, oficiálně sice nebyl korunován, z důvodu první světové války se to nestihlo, ale to nikomu nevadí,“ podotýkám. Stařík se pousměje a zmíní, že netušil, že jsem z Česka, podle mého vzhledu by prý tak nehádal, to spíš víc vypadám na Maďarku. Vzápětí nezapomněl dodat, ať si v pohřební kapli kostela v Monte všimnu celého tuctu stužek a věnců v maďarských národních barvách. „To víte, Maďaři ho na rozdíl od vás stihli korunovat za svého krále, takže si ho dodnes náležitě považují.“

Čtěte také

Eva Janáčová: Zátiší s kaktusy

A jak jsem později zjistila, měl skutečně pravdu. Vedle kovové rakve Karla I. je sice umístěná jedna česká pamětní deska, ta se však ztrácí pod kupou červeno-bílo-zelených pentlí a maďarských vlajek. 

Od císaře Karla I. jsme se pak tematicky dostali k Praze. Vykládal mi, jak sem poprvé zavítal až po sametové revoluci a že rovnou koupil několik fotografií od Josefa Sudka a Jana Saudka a jestli Saudek pořád fotí ty velké, barokní ženy. Na krátký moment mě zmátl, když zmínil, že má doma ve své umělecké sbírce také koláže a asambláže od Giorgie, tedy Jiřího Koláře, s nímž se údajně osobně několikrát setkal. Nedalo mi to a ptám se ho, jestli se cíleně zaměřuje na české umění. On na to, že ne, že to byla spíš náhoda, že sbírá umění proto, aby se nějak inteligentně zabavil, že je to příjemně strávený čas.

Čtěte také

Eva Janáčová: Nezapomínejme si hrát

V ten okamžik se odmlčel, zmáčkl v autobuse tlačítko k výstupu a řekl, že dnes do Monte nakonec nepojede, že si to rozmyslel, ať si ho užiju sama, že se půjde projít někde jinde. Nezapomněl přitom náležitě zdůraznit, že Madeira je přece všude krásná.

Jak se před půl hodinou znenadání objevil, tak se také rychle vytratil. Netuším, kdo byl onen postarší sběratel umění z Boloni, vzájemně jsme se bohužel nepředstavili. Jeho náhlá změna v plánech možná pramenila z taktního přání, abych si návštěvu hrobu posledního českého krále Karla I. užila v soukromé, meditativní atmosféře. Je moc fajn potkávat takhle vnímavé cestovatele.