Eva Janáčová: Zátiší s kaktusy
„Mami, koukni, to je ale pěkná fotka,“ volá nadšeně dvanáctiletý chlapec na mou kamarádku na výstavě Nové realismy v Galerii hlavního města Praha ve druhém patře Městské knihovny. Ta se nejprve pozorně zadívá a pak razantně prohlásí, že to přece není žádná fotografie, nýbrž jasně olejová malba.
Její syn však neochvějně trvá na svém, stojí před obrazem Ilony Singer nazvaném Zátiší s kaktusy z roku 1930 a naštvaně přitom podupává. Zvídavě se na mě podívá a nesměle se zeptá, na čí stranu se přidám. Trochu ho zklamu, když odpovím, že souhlasím s jeho maminkou, ale vzápětí hned dodám, že rozumím, proč si to myslí.
Čtěte také
Z místa, kde Kuba stojí, tedy asi pět metrů od zdi, plátno skutečně vypadá jako fotografie. Na stole jsou v květináčích realisticky zachycené tropické rostliny: fíkovník, opuncie a aloe vera. Pouze na první pohled se jeví staticky, při dalším zkoumání už spatříme bohatou vnitřní dynamiku výjevu, která je rafinovaně podpořená promyšlenou hrou stínů a odrazů vystupujících z tmavého pozadí.
Zcela proto chápu, proč se Kuba domníval, že se dívá na fotku. Kdyby plátno nebylo vystaveno na aktuální přehlídce předválečných realismů, ale třeba na výstavě mapující vzájemný vztah a ovlivňování malby a fotografie ve 20. století, a viděla bych ho navíc z dálky, tak si budu možná také myslet, že se jedná o hyperrealistickou malbu nebo o fotografii. Pouze zkoumavý pohled z blízka ukáže, že jde o precizně provedenou malbu, jež je tak hladká, že by se na ní dalo s trochou nadsázky bruslit.
Čtěte také
Její autorka, židovská malířka Ilona Singer, byla během svých berlínských studií výrazně ovlivněna uměleckým směrem nové věcnosti, který se pokoušel o objektivní zachycení reality a zároveň oceňoval význam objektu, a dnes právě spadá pod pojem tak zvaných nových realismů.
Krátce po absolutoriu se Ilona provdala za Felixe Weinbergera a přestěhovala se za ním do Hodonína. Odtud byla v roce 1943 spolu se svou rodinou deportována do Terezína a o rok později do Osvětimi, kde krátce po příjezdu zahynula. Ve své době patřila k nejnadanějším ženským umělkyním a její dílo dodnes čeká na své znovuobjevení a hlavně patřičné uměleckohistorické zhodnocení.
Čtěte také
Na obsáhlé výstavě Nové realismy, která se mimochodem opravdu povedla, je představen ještě další obraz Ilony Singer pojmenovaný Dívka se zlatým deštěm. Kubovi se však moc nelíbí, vypadá už jednoznačně jako malba a zobrazená holčička přibližně jeho věku má jak na potvoru hnědé vlasy, zatímco on samozřejmě raději preferuje blondýnky.
Snažím se mu proto vysvětlit, že obraz má také jiné, méně sporné kvality. Například úmyslně zjednodušuje tělesné objemy a tím utváří specifickou plastičnost dívčí figury. Oceňuji rovněž bělostné ruce mladé slečny, které má elegantně opřené o parapet, a drží v nich květinu. Malba je v tomto ohledu beze sporu ovlivněna starými mistry, citace portrétů obzvlášť renesančních malířů je nepřehlédnutelná.
Čtěte také
Kuba si nenechá však vymluvit, že Zátiší s kaktusy, mezi nimiž se ve skutečnosti nachází pouze jeden jediný kaktus, a to opuncie, je daleko zajímavější. Obraz mu přijde natolik živý a hlavně realistický, že mě i svou mámu nyní vehementně přesvědčuje o tom, že musel být určitě namalovaný podle fotografie. Hned naproti jsou totiž vystavené malé fotografické snímky kaktusů, které ve stejné době pořídil slavný novinář, spisovatel a dramatik Karel Čapek. Ten byl nejen vášnivý amatérský fotograf, ale také náruživý pěstitel kaktusů.
Jestli má Kuba pravdu a Ilona Singer skutečně vytvořila svou malbu podle fotografie, nevím. Je však moc fajn, když si děti za něčím stojí a snaží se vás o tom náležitě přesvědčit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
