Anna Beata Háblová: Činžák
Jsem činžák na Břevnově, seříznutý svahem. Zkrouhnutý svažitým terénem, sjíždějící ulicí. Možná je tohle místo, které znáš ze svého dětství, na které si pamatuješ, které v tobě vyvolává staré obrazy, stejně jako to umí vůně nebo chutě. Vyvolává vzpomínky schované v oparu bezstarostnosti a rodičovské něhy – nebo aspoň tak si to chceš pamatovat.
Ukolébavka Marjánko, Marjánko, Marjánko má se ti navždy spojí s názvem zastávky tramvaje, kterou máš za rohem. A nikdy nezjistíš, po kom je pojmenovaná – po Marii, majoránce nebo marihuaně? Jasně, že podle Marie, řekne ti google.
Čtěte také
Ještě před názvem zastávky tady byl Hostinec U Marjánky, v první polovině devatenáctého století provozovaný Marií Černou. Dneska je to pěkně uleželá kulturní památka, klasicismus řezaný secesí.
Odsud je blízko na Petřín, Strahov a Pohořelec, všechna místa důvěrně znáš. Petřín byl parkem pro odpolední hraní, do Strahovského kláštera jsi chodila na nedělní mše, ale jen když rodiče nestíhali jinam. V roce 1990 tudy projel Jan Pavel II. v papamobilu, ty jsi mávala žlutobílou papírovou vlajkou, a viděla jsi, že všichni dospělí mají radost, a proto jsi jí měla taky. A teď tu stojíš, a nechce se ti tomu věřit.
Čtěte také
Díváš se na protilehlé činžáky a jejich pastelové fasády s tebou dělají to, co pokaždé. Světle zelená, růžová a žlutá tě hází do transu nostalgie. Jen já jsem trochu jiný, protože čistý. Ale popelavě bílý jsem byl skoro vždycky. Až když vstoupíš, uvědomíš si tu změnu. Nenápadnou, ale důraznou.
Kdybys mě potkala před pár lety, nepoznáš mě. „Takovej normální basic činžák,“ řekneš si. V přízemí okopaný, poslintaný uskakujícím deštěm, prosolený značkováním psů. Pár neorenesančních klišé na fasádě, pár komínů, pak plastová okna (aby se neřeklo, že žádné úpravy neproběhly!), aspoň jedny zrezlé dveře vedoucí na dvůr, chladné dlaždice, které každého nechají chladným, a nakonec vlhkost – na pozdrav energicky kynoucí opadanou omítkou.
Čtěte také
Názor na podkroví by si každý už musel udělat sám, ale určitě by odválo do vzpomínek na zatuchlé podstřeší každé prázdninové chalupy. Jedině světlo a ostré hrany stínů, když putovaly po mém průčelí, mohli snad někoho oslnit a oslovit.
Jsem celý bílý: zdmi, dveřmi, topnými tělesy, zvrásněnými obklady na chodbách, ovšem zatónovaný do jemné béžové: parketami, madlem zábradlí, prkny na terasách, zlatými klikami, obkladem v koupelnách. A jako decentní kontrapunkt k této bílé plachosti je zelený nátěr vchodových dveří a kovového zábradlí na chodbě. Jsem jasným názorem na to, jak má vypadat škála jemných nuancí prosvětleného a přívětivého domova.
Čtěte také
Domov je místo, důvěrně známé místo. Tvůj vztah k prostoru a domovu není netělesný, ale je úzce spjatý s prostorem, objekty, tvary, světlem, barvami. A tobě dojde, že struktura místa není strnulá a věčná, přesto o svého ducha nikdy nemusí přijít. Místa se mění, ale přitom konkretizováním jejich podstaty ve stále novém historickém kontextu lze jejich genia loci ještě víc prohloubit.
Svoji myšlenku si zopakuješ ještě třikrát, abys na ni nezapomněla. Historická místa lze nejen chránit, ale také dál rozvíjet, vstupovat do nich současnými prostředky. Staré domy jsou nejen relikviáři minulé doby, ale i místy s potenciálem pochopit jejich ducha a tohoto ducha zase oživit.
Čtěte také
Ještě naposledy se po mě ohlédneš. Ohlédneš se stejně, jako když před zaklapnutím dveří bytu kontroluješ, jestli je všechno na svém místě. Jako by sis chtěla zapamatovat všechny detaily domova, abys je v sobě mohla mít i na cestách. A já ti znovu říkám, že až se vrátíš, znovu ti všechno připomenu. Každým detailem, ohybem stínu nebo barvenou nuancí.
Až se vrátíš, nebude nic, co bys o mě zase nevěděla.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
