Anna Beata Háblová: Nesypej se z toho
V poslední době se mi přihodila zvláštní věc. Nikdy dřív bych na něco podobného ani nepomyslela, ale přesto se to stalo. Ve svém pokročilém věku jsem začala dělat streetart. Ne streetart ve smyslu klasických maleb, ale jako sprejování poezie reagující svým obsahem a formou na charakter konkrétních míst.
Myslím, že tuto novou formu projevu kdysi odstartovala práce pro výstavu organizovanou Institutem plánování hlavního města Prahy. Pod Libeňským mostem jsem nasprejovala sérii básní vystihující dané místo a odkazující i na místní kuriozity, jako třeba nikdy (a to ani v létě) nevysychající kaluž.
Čtěte také
Byla tehdy radost vidět reakce procházejících i projíždějících lidí, kteří se u básní pod Libeňským mostem zastavovali, četli si je a vstřebávali příběh místa skrze přítomné texty. Fascinovalo mě, že poezie, která je ze své povahy okrajovým žánrem, může vstupovat do veřejného prostoru a být v něčem užitečná. Lze samozřejmě polemizovat o tom, jestli má být umění zapřaženo do účelnosti, ale sama za sebe si myslím, že pokud umění neslouží zlu ideologií, tak jeho sestoupení z piedestalu nesrozumitelnosti a sebeúčelnosti mu vůbec nemusí uškodit.
Druhým zásadním projektem byla realizace pro vládní organizaci Hatefree Culture s názvem Odněkud někam, mířící svým poselstvím na všechny neutěšené prostory nejen ve městě, ale i v nás samých, které mají naději na uzdravení právě proto, že jsou součástí celku, že stále odněkud někam míří.
Čtěte také
Jedna část, inspirovaná plzeňským souměstím, zní: Most každý jiný / k jinému účelu / v ohybu Radbuzy. / Tak jako jsou druzí, / i my jsme z kostí. / Učíme se jinakosti / každý tak trochu sám / tvoříme soumostí / odněkud někam.
Podobnými realizacemi většinou vystupuji ze své komfortní zóny. Občas si u toho říkám, proč radši nepokračuju v psaní románu, v teple a suchu. Otevírá to ale ve mně obdiv ke všem, kteří ze svých komfortních zón vystupují běžně. Ať už prací za podmínek, které jim nevyhovují, nebo kvůli překračování vlastních fyzických i psychických hranic. Novým obdivem k těm, kteří pracují ve výškách, ovšem disponuji od té doby, co jsem si vyzkoušela práci na větrem rozechvělé plošině, když jsem chtěla básněmi pojednat most za Nákladovým nádražím Žižkov pro Landscape festival. Šablony, které jsem měla připravené, ovšem nefungovaly, a tak kromě toho, že jsem marnila čas svých pomocníků a pana plošináře, jsem byla ve stresu z toho, jak vyrobit šablony nové.
Čtěte také
Koncept instalace jsem nazvala Rady mostu. Měly to být promluvy k chátrající a rezavějící konstrukci. Například: Nenaraž hlavou do ostrého slunce. Nesypej se z toho. Neber zábradlí nadarmo. Nebo: o své rzi nikomu neříkej. Pokud někdy po stopách instalací pražského Landscape festivalu půjdete, narazíte kromě těchto rad i na spoustu jiného umění a architektury, například na odpočívací pergolu od kanceláře Mjölk, skate rampu od U/U studia, nebo sochy od Dagmar Šubrtové.
V těchto dnech ovšem dělám mural pro obec Zdiby, která potřebovala vyřešit velkou a starou zeď před radnicí. V návrhu jsem vycházela z toho, že se Zdiby skládají z šesti částí, přičemž každá tato část je v něčem velmi specifická a žije si svým životem. Vznikla tak Poetická mapa Zdib, která tato specifika reflektuje. Během realizace za mnou občas přijde nějaký pan policista, který o akci nevěděl, zato dostal hned několik upozornění od občanů na sprejujícího výtržníka.
Čtěte také
Miluju ten jejich údiv v očích, když mě přijdou zkontrolovat, a místo puberťáka najdou celkem seriózní paní neurčitého věku. Vlastně bych to doporučila všem, kteří se potulují venku se spreji a přidávají do veřejného prostoru čmáranice. Pár desítek let si počkat, trochu zestárnout, a mezitím si pořádně rozmyslet, cože jsem to vlastně chtěl tomu světu říct.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
