Anna Beata Háblová: Respekt k jedinečnosti každého z nás
Někdy tajně doufám, že jednou přijde den, kdy mě přestanou zajímat nemísta. Kdy přestanu v rámci své dovolené hledat ubytování v těch nejhorších a nejzapadlejších lokalitách. Kdy mě přestanou fascinovat pootevřené dveře do skladišť industriálních čtvrtí, Afričané cosi vyrábějící v jejich temných zákoutích, popřípadě večerky, kde neprodávají uctiví Vietnamci, ale usměvaví Arabové, kteří mě občas okradou.
Národnostní pelmel evropských měst je něco, na co stále ještě nejsme v Česku zvyklí. Vždycky jsem byla pro otevřenost, pro přijímání těch, kteří strádají. Pro přítomnost jinakosti, která nás učí demokracii, která nás vybízí k vykročení z konformní zóny. Jenže všechno je otázkou měřítka. A když je něčeho moc, může to být stejně problematické, jako když je něčeho málo.
Čtěte také
Na jihu Španělska poblíž města Almería je území o rozloze několika desítek tisíc hektarů, které je zcela plné fóliovníků. Fóliovníky jsou všude, kam se podíváte. Vytvářejí dojem lesklého moře, v jehož vlnách se člověk na silnici ztrácí. Pěstují se zde rajčata, papriky a další zelenina nebo ovoce, které si s lehkostí kupujeme v plastových krabičkách v supermarketech.
Pracují zde skoro jen cizinci – většinou ti, kterým se podaří přehoupnout se na kdovíjakých bárkách přes Alboránské moře. Projíždět tudy znamená, že nic jiného než úžas a strach nemáte. Úžas z měřítka monotónní oblasti a strach z vědomí, že pokud by se vám tady v těch končinách porouchalo auto, rozeberou vám ho stíny lidí na částečky a vy zmizíte spolu s nimi, neznámo kam.
Čtěte také
Diverzita Evropy je nezměrná. Už to nejsou národnostní bubliny, které žijí někde tam daleko, někde, kde se nás to netýká, se svojí vlastní kulturou, jazykem, a tím pádem i vlastní realitou. Naše a jejich reality se potkávají a budou se potkávat. A není to ani špatně, ani dobře, zkrátka to tak je, a my se s tím musíme naučit pracovat.
Sedím na břehu své nejoblíbenější barcelonské čtvrti – Barcellonety – a dívám se na outdoorové sportoviště, kde právě posilují Afričané, Evropané, ženy i muži, dospělí i děti. Pohled na tak pestrou směs lidí, kteří využívají jeden prostor společně, je krásný. Barcelona už dlouhodobě pracuje na politice veřejného prostoru, který má být přístupný a využívaný všemi kulturami i věkovými kategoriemi. Rodiči s dětmi, seniory nebo handicapovanými. A především kvůli lidem s omezenou možností pohybu jsou povrchy ulic hladké a dobře na sebe navazují. I z toho důvodu je Barcelona mekkou skateboardingu, protože se na takto upravených ulicích fantasticky jezdí.
Čtěte také
A to je ten moment, kdy opět propadám fascinaci míst, která nesplňují běžné a konformní představy o veřejném prostoru. Například takové náměstí před barcelonským muzeem současného umění. Na první pohled je to hlučné, až agresivní místo plné dunících skejtů. Někteří skejťáci posedávají na hraně náměstí, jiní si zkoušejí akrobatické skoky o hranu kamenné lavice. Padají a vstávají tak dlouho, dokud se jim aspoň jeden obrat nepodaří. Stačí si ale mezi ně na chvíli sednout a naladit se na jejich energii. Na jejich ohleduplnost, která je zřejmá až ve chvíli, kdy se mezi ně připletete.
Lidstvo je jako bohatý a pestrý květ, který pro všechny své okvětní plátky nasává vodu z jedné a té země. Jsme propojeni nejen globalizací, ale i materií, ze které jsme utkáni. A proto se nechci vzdát představy, že i přes své předsudky k plantáži fóliovníků by se tam našel někdo, kdo by cizinci na cestách nakonec i pomohl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
