Anna Beata Háblová: Klánovický les
Chodím do Klánovického lesa skoro každý den. Někdy i po setmění. Jako by to byla entita, do které když vstoupím, ocitnu se očištěná od nepotřebných vjemů a myšlenek. V lese se mi vždy vyjeví ty důležitější věci. Všechno se ve mně ztiší a já poslouchám, jsem jako zvíře, které mapuje všechny ostatní živočichy i lidi v dohledu a doslechu.
S lesem toho máme společného mnohem víc, než by se mohlo zdát. Jeho půda je tvořená myceliem – podhoubím, neboli rozvětvenými kořeny hub, které jako celek vytvářejí informační superdálnici. Díky němu o sobě stromy navzájem vědí a dokážou si předávat důležité zprávy.
Čtěte také
Stromy s myceliem udržují dobré obchodní vztahy. Houby poskytují stromům informace, ty jim za to platí živinami. Růstové schéma sítí podhoubí se nápadně podobá vizuálním modelům internetu. Nejvíc ovšem připomíná síťování lidských neuronů, které se využívají také k přenosu informací. Jeden krychlový centimetr lesní půdy obsahuje tolik mycelia, že by se dalo natáhnout téměř na jeden kilometr.
Mycelium je nám geneticky blíž, než rostlinám. Zvířata a houby mají společnou evoluční historii, jejich větve genealogického stromu odbočily od rostlin už před miliardou let. A stejně jako my, i ony vdechují kyslík a vydechují oxid uhličitý.
Čtěte také
Les vnímá. Podobně jako všechny rostliny, i on si uvědomuje svět kolem sebe. Vidí, slyší, cítí, vnímá chuť nebo zemskou tíži. Některé rostliny, například popínavka Libenka, jsou až desetkrát citlivější na dotyk než lidé. Naše průdušky, nervové buňky, cévy a další součásti našeho těla připomínají větve stromů a kořeny. Dokonce i naše těla s robustním trupem a rozpřaženými končetinami trochu připomínají strom.
Mám v Klánovickém lese oblíbené cesty, které jdou mimo hlavní pravoúhlé trasy, takže se po nich většinou pohybuji bez přítomnosti jiných lidí. Z tajemných terénních nuancí odhaduju příběh celé lesní enklávy. V podobných myšlenkách nicméně nesetrvávám příliš hluboko, protože tuším, že tento les, přezdívaný Vitrholc, neměl nikdy radostnou historii. V 16. a 17. století zde přebývali lapkové a loupežníci, v 19. a 20. století zde došlo k několika vraždám.
Čtěte také
Podobně, jako když procházíte kolem berlínských historických budov s drobnými jamkami ve zdivu, i tady jsou – ovšem jen podprahově – cítit drobné jamky po kulkách.
A ta kulka z konce minulého roku zanechala jizvu právě na konci naší ulice. Zatímco po lese chodili policisté v civilu, kriminalistky a novináři s kamerami, les mlčel. Nevydal žádná svědectví, zatímco své hypotézy o překot vydávali mnozí jiní. „Ty seš, chudáku, z toho Klánovického lesa, viď?“ říkali mi někteří, jako by les za něco mohl. Jako by se lesní tragédie dotýkala jen těch, kteří bydlí poblíž, nebo kteří oběť znali. Koho by napadlo, že se to týká nás všech, že je to jen předzvěst následující ještě hrozivější události, po které jsme na chvíli zmlkli úplně všichni. Jako jeden velký, podhoubím propojený les, který všechno vnímá, ale slova smutku k takové události nemá k dispozici.
Čtěte také
Ptám se sebe, jestli se po nedávném tragickém okamžiku budu lesa bát. Jestli do něj snad přestanu tak často chodit, jestli si odepřu čas, kdy se o kmeny láme světlo, nebo se větve prolínají s tmou.
Ne, jasně, že se lesa bát nebudu. Ale budu se bát zla. Ano, toho se budu bát vždycky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
