Anna Beata Háblová: Periferie

Na teplé a prosluněné dny si nelze stěžovat, i když mě během nich jako ostrá hrana papíru řízne obava, jak a kam tohle všechno půjde dál. V mase ducha je to řez jemný, okem neviditelný, ale jdoucí skoro až ke kosti.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Nová scéna veřejného prostoru

Jako v jiných městech, která lemují Čechy, Moravu a Slezsko, mě pokaždé zaujme to samé – nečekaná krása míst, autentičnost a kontrasty.

Když se rozplývám nad Špalíčkem gotických domů chebského náměstí, řekne mi básník Karel Škrabal: „A co je to vlastně ten Špalíček? Víš co, napiš o tom ranní úvahu. Jsem Špalíček, mám bráchu tam a tam. Takhle ty píšeš, ne? Že ty domy o sobě něco vypráví.“

„Možná,“ odpovím. Když pak v mysli hledám, jaké další špalíčky na náměstích v Česku znám, najdu další dva. V Brně na Zelném trhu a v Jihlavě, který byl ovšem srovnán se zemí a místo něj se v sedmdesátých letech postavil obchodní dům Prior. Ten chebský tedy v roztomilosti vyhrává první místo. Špalíček je sice trochu infantilní slovo, nicméně pro pestrobarevné, původně kupecké domy s hrázděnými konstrukcemi posazenými na náměstí jako malý špalek, to vlastně docela sedí.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Objetí

Pokud by se ovšem chtěl někdo na výlet do Chebu vypravit, mohu k návštěvě doporučit především Galerii výtvarného umění s přidruženým Retro muzeem, Retro kavárnou a řekla bych i retro cenami, které jsou v kontrastu s místními cenami hotelů a jejich službami, které nejsou formovány žádnou jinou velkou konkurencí.

Cestou do Jáchymova se zastavuji v Karlových Varech, protože toužím vidět novou vestavbu multifunkčního sálu do historických Císařských lázní. Konstrukce sálu je propracovaným nástrojem schopným přizpůsobit se proměnlivým prostorovým i akustickým potřebám. Když ze sálu vycházím, volá mi jeho autor Petr Hájek, jestli jsem sál viděla a nenapíšu o něm báseň. Napíšu, říkám, protože ta báseň už se ve mně nahromadila hned, jak jsem do červené konstrukce vešla. Začíná takto:

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Věčnost bydlících

Karmín tak jemný jako rozemletí brouci

Někde tu žijí zapadlí v dutinách

Snad v těle kontrabasu nebo konstrukce

Běž a vrať se, až se jim bude chtít

Potřebují ticho a střechu bez konce

Drama rudé se ještě nevyslovilo hudbou

Ale tebe už sem přikovalo světlem pod sítí

Dny, které se sebe nedotýkají

Jsou poskládané do jednoho času

Ty dny, běžící jako akustický závěs

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Tenhle čet mě přečet

A pak mě čeká Jáchymov natažený na skřipec kopce. S monumenty ozdravných hotelů a štolami vedoucími z obydlených i neobydlených domů. Při mém vystoupení mi z paměti zmizí vlastní text, jako by mnou proletěl atom uranu. Na jeho místo se mi ovšem v místním muzeu vryjí slova Boba Kartouse o výchově dětí, které nemá smysl klimatickou změnou děsit, protože jinak se propadnou do apatie a nebudou mít v budoucnu snahu se o jakékoliv zlepšení pokoušet. S tímto tedy opouštím festival Periferie a jeho organizátory – slamery Teodora Kravála a Filipa Korytu.

Vracím se poloprázdným vlakem, zatímco na mě z krajiny hledí začínající podzim, stále ještě velmi teplý. Jsem ale rozhodnutá, že o jeho teplých odstínech raději doma nebudu nic říkat.