Anna Beata Háblová: Objetí

Hatizde jim zezačátku radí, aby si od včel brali jen půlku medu a druhou jim nechali, aby mohly včely přežít. Otec rodiny ale kvůli potřebě vyššího výdělku Hatizdiných rad nedbá, a tak v lokálním měřítku dochází ke kolizi dosud fungujícího systému.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Věčnost bydlících

Tento film se mi jevil jako trefná metafora fungování celého světa. Vyváženost toho, co si člověk z přírody bere a co ji nechává, jako by byla klíčem k celkové harmonii a udržitelnosti života na zemi. Když v globálním měřítku překročíme určitou hranici a nenecháme přírodě prostor a čas na to, aby se zregenerovala, nelze se pak divit hroutícím se ekosystémům.

Co mě ale na filmu zasáhlo ještě víc, je vztah Hatizde a její matky. V prostředí, kde není elektřina ani tekoucí voda, nemají tyto ženy nic jiného než jedna druhou. Moment, kdy Hatizde obejme svojí mámu, která už sice nemá chuť k jídlu, ale objetí v ní nastartuje evidentní radost ze života, je přenádherný. V objetí se dá shrnout všechno, co je na vztazích nejkrásnější. Něhu, laskavost, odpuštění, cit.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Koření do těsta měst

Nejkrásnější vzpomínky z dětství mám ty, kdy mě moje máma objímala, a stejně tak největší štěstí zažívám, když objímám i svojí dceru. Maminka mě stejně jako mé čtyři sourozence vedla k hudbě s myšlenkou na to, aby nás hudba kultivovala a vychovávala k citu. Když se na to ale podívám zpětně, tak to, co ve mně empatii rozvíjelo nejvíc, byla právě její náruč.

Koneckonců, o objímání existuje celá řada studií, podle kterých tato činnost vyplavuje oxytocin, zmírňuje stres, snižuje krevní tlak, buduje sebevědomí a dokonce posiluje imunitní systém. Líbí se mi i dvojznačnost slova objetí. Jako by se objímáním dalo i objet – vyhnout se překážkám a těžkostem.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Tenhle čet mě přečet

Přemýšlím nad tím, jestli může být objímající i architektura. Nedávno jsem zaznamenala projekt rodinného domu s názvem Casa Kwantes v nizozemském Rotterdamu od proslulé kanceláře MVRDV, s celkem střídmou bílou cihlovou fasádou do ulice, ale velice jemnou křivkou směrem do zahrady – objímající olivovník uprostřed pozemku. Koncept, kdy se strom stává středem domu, sice není nijak objevný, v každém případě je jako jeden z možných variant evokující příjemné pocity osvědčený. Architektura může objímat svojí formou – tím, že dává přednost něčemu jinému než sobě, nebo obsahem – vytvářením míst pro setkávání a péči.

Dokument Země medu končí smrtí Hatizdiny matky. Je to moment pro Hatizdi ten nejtěžší. To jediné, co jí nakonec zbývá, je ona sama. V tomto okamžiku jsem si uvědomila, jak je nezbytné být laskavý nejen k druhým, ale také sám k sobě. A to nejen kvůli chvílím, kdy nás ti nejbližší opouští.