Anna Beata Háblová: Koření do těsta měst

Pozorovala jsem tuto čtvrť i klub, kam se chodí místní potkat a kde se zastaví, i když jdou jen kolem. Bylo milé vidět devadesátiletého pána zdržet se na frťana při absolvování zdravotní procházky, skupinu žen po cvičení jógy nebo dva náctileté kluky, kteří si potřebovali vyzkoušet svoji muziku.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Tenhle čet mě přečet

Podobná ohniska lokálních komunit většinou vznikají nadšením jednotlivců, kteří podobnými projekty spíš prodělávají, ale plněním těchto snů se zažehávají světla míst, která dělají svět radostnějším. Místa setkávání a vztahů jsou kořením města. A je jedno, jestli se péče týká zasazení kytek na dvou metrech čtverečních mezi chodníkem a silnicí, nebo vysunutí stolků s židlemi, kde můžete někoho potkat. Na každé změně záleží, ať už se jedná o měřítko globální nebo lokální.

Baví mě číst charaktery lokalit a obcí. Bývají stejně specifická, jako lidské charaktery. Jednou z nejvýraznějších pražských čtvrtí je Žižkov, poznamenaný dělnickou historií, multikulturalismem a rychlou výstavbou pavlačových domů. Je to jediná čtvrť, která se prohlásila za Svobodnou Republiku, a jejíž kořeny sahají až do doby monarchie. Šlo o nacionalismus, který byl spíše z nouze cností, protože se jednalo o čtvrť opravdu bídnou. Měla ovšem svá pravidla a zákonitosti, která nepodléhala ani policejnímu velitelství. Kdyby mohl Žižkov mluvit, řekl by vám třeba toto:

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Obyčejná neobyčejnost deště

Jsem Žižkov, živá tkáň, báň města. K nebi se ze země zvedám, jsem cesta chlebem a solí, který se drolí jako křivé a úzké ulice. Směsice obyvatel je ostré koření do těsta, které kyne mezi stromy parků. Moje nevěsta jsou pavlačové domy a vesta uklízeče, který sbírá nedopalky skel a další zbylá noční gesta. Má milá, mě si vem, vejdeme tunelem na druhou stranu hory, kde žijí domy rovné, jak když střelíš. Ale my jsme Svobodná Republika Žižkov, žádné okovy geometrie, ale divoká alchymie terénu a historie.

Tady psal Sauer a vedle něj Hašek, společně vypili desítky flašek – co desítky. Stovky! A po nich Seifert a taky Neff, ten si zlomil pánev, když cosi podepsal, ale co je mi do toho. Zato Toyen, ta v šestnácti utekla z domova, aby tady pracovala ve výrobně mýdel. Kolik holubích křídel tady spočítáš, tolik aut se vykradlo. Ale co, to už je pryč. Buď máš ode mě klíč, anebo jsi ho ztratil, to aby ses vrátil ke svým kořenům. Mé kořeny jsou dělnickou čtvrtí, kterou měla zdrtit asanace. Naštěstí se z panelákové vize normalizační přízně postavilo jen trochu. Hochu, mohls bejt sídliště, utěšuju se, když slyším v hospodě rvačku. Ale abych nebyl za plačku, tak mám něco, co vy ne: když mě noc ovine, do dálky svítím věží. Mám raketu mířící k parketu vesmíru, a z toho budu nadosmrti těžit.