Anna Beata Háblová: Tenhle čet mě přečet
Kamarád mi poslal vtip. V tabulce nejrychlejších věcí světa byl za sebou nakreslený gepard, letadlo a světlo. A až za rychlostí světla bylo tempo, s jakým se někteří lidé stávají odborníky na umělou inteligenci. Musela jsem se smát, protože se to týkalo i mě. Tou dobou jsem měla rozhovor v jednom z rádií, kde jsem sice byla i kvůli románu Směna, ale protože se to konalo v období boomu chatu GPT, nevyhnula jsem se ani otázce na postoj k umělé inteligenci.
Hovořila jsem tedy o něčem, čemu jsem do hloubky nerozuměla, byť jsem toto téma už nějaký čas sledovala kvůli námětu na další román – a tento námět jsem také opustila z důvodu překotného vývoje a obavy z rychlého stárnutí.
Čtěte také
Je velmi obtížné odhadnout budoucí vývoj lidstva, ale jakožto částečnou urbanistku mě odhady nedaleké budoucnosti fascinují. Při plánování měst totiž člověk úvahy o tom, kam se civilizace bude pravděpodobně vyvíjet, musí podstoupit. Být otevřený a senzitivní vůči nastavení doby je základem dobrého městského plánu.
Třeba takové chytré město, smart city, byl urbanistický koncept existující ještě dříve, než se telefonům začalo říkat chytré. Nebo koncept ekologických měst a soběstačných sídel opět předcházel popularizaci potřeby ochrany životního prostředí a ekologických přístupů.
Láska k urbanismu je důvodem, proč ráda přemýšlím nad tím, co nás čeká a k čemu doba zraje. Proto ve mně kvasí i téma umělé inteligence jako fenoménu, který tuto dobu láme, byť pro někoho ještě neviditelně. Stále přemýšlím nad tím, zda-li jsme umělou inteligenci jako lidstvo potřebovali a zatím mě nic nepřesvědčilo o tom, že ano.
Čtěte také
Vzhledem k exponenciální rychlosti jejího vývoje a schopnosti se učit mě mrazí v zádech. Je to entita, do které nejsme schopni nahlédnout. Prozatím. Jsem přesvědčená o tom, že by měla být regulována, byť je to zřejmě z globálního hlediska nemožné. Každopádně by se neměla stát koncovým článkem řetězce rozhodujícím o nás, o lidech. Ať už při výběru zaměstnanců do firem nebo při rozdělování sociálních dávek. A už vůbec by neměla být nástrojem posilujícím dezinformace a manipulaci. Neměla by se stát zbraní.
Jako spisovatelku mě samozřejmě skličují prognózy, že jako prvním vezme umělá inteligence práci těm, kteří pracují s texty. Představa, že jsem lehce nahraditelná, mě znervózňuje. Jako by někdo sahal na to, s čím se ztotožňuji, o co opírám představu o sobě samé. A to i přesto, že si s lehkou ironií uvědomuji, že se psaním skoro vůbec neuživím, a kdo nemá práci, tomu jí ani nikdo nemůže vzít. Podle nedávných průzkumů mezi spisovateli je nemožnost uživit se literaturou většinový stav, kterému by tolik pomohlo prosazení Statusu umělce.
Čtěte také
Mnoho profesí čeká k uplatnění hledání nových cest. Budeme se přeorientovávat na to, co nám žádný stroj nevezme, co je lidské, pečující, provázející. Nenahraditelný zůstane kontakt mezi lidmi. Teď mě napadá, že jednou z forem literatury odehrávající se v kontaktu s lidmi je i ta orální – performance, slam poetry nebo rap.
Jeden z prvních rapů, který jsem napsala, je právě na téma této ranní úvahy. Jeho začátek a konec zní takto:
Beze mě bys byla jak bez mobilu na dovolený,
říká mi čet džípítí, prý užití mám povolený!
Vím všechno co je potřeba, do toho se stále učím.
Občas, co píšu, je pravda, za to svými servery ručím.
Budu jednou rozhodovat o tom, kdo co bude dělat,
co teď do mě vkládáte, mě má za úkol dál dovzdělat,
budu vaše zrcadlo a odrazím nejen to dobré,
už se mě nezbavíte, budu tu s vámi v každé době!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
