Anna Beata Háblová: Vzpomínka na Evu
Potkala jsem jí jen jednou, ale přesto se do mě nesmazatelně otiskla. Potřebovala jsem zrovna přespat v Brně, protože jsem byla pozvaná na konferenci, a tak mi dal manžel kontakt na svojí kamarádku Evu Melo, později Evu Cackovou. Nevím proč, ale tehdy před deseti lety asi tolik nefrčelo přespávání v hotelech, ale po známých, a já se na nové seznámení těšila.
Pamatuji si, jak jsem pozdě večer stoupala setmělou brněnskou čtvrtí, která mi připomínala jen trochu menší a oprýskanější pražské Střešovice. Byl leden a ulice byly vymetené od lidí, ale ne od sněhu.
Čtěte také
A najednou v té mrazivé náladě zasvítila okna rohového činžáku, který se shodoval s uvedenou adresou Evy. Vzala mě k sobě s takovou samozřejmostí, jako bych byla někým, koho už léta zná. Eva vystudovala fotku na Umprumce a její láska k umění byla vidět i v jejím bytě. Povídaly jsme si dlouho do noci. Cítila jsem z Evy stesk po Praze a po přátelích, které tam nechala.
Jako by k ní spolu se mnou doputovaly i vzpomínky na část jejího života, který se tam během studií odehrál. Otevřela ve mně pocit blízkosti. Když jsem od ní další den ráno odcházela, byla jsem přesvědčená, že to nebylo naposledy. Myslívala jsem pak na ní ještě často a nepochybovala o tom, že k našemu dalšímu setkání ještě někdy dojde.
Čtěte také
Tak moc jsem se mýlila. Eva letos zemřela. Bylo jí sedmačtyřicet a nechala tu manžela, tři děti a spoustu přátel, které si k sobě dokázala přitáhnout stejně bezprostředně, jako tehdy mě.
Eva byla známá nejen svými fotkami, ale i rozhlasovými dokumenty, oblibou v pomalém cestování (k čemuž jí sloužila stará Ávie) a moderováním v rádiu, kterému se věnovala už od svých šestnácti let. Po zkušenostech s mateřskou dovolenou učila ostatní maminky na fotokroužku, jak fotit i v okamžiku, kterým říkala „chvíle na zabití.“
Vedla je k tomu, že když už má člověk pocit, že ho práce, domácnost, křik a vztek dětí přerůstá, je nejlepší vzít do ruky foťák. A to pak vznikají nádherné fotky, a ještě mají terapeutický účinek. Eva byla jiskřivá stejně jako její snímky, jejichž pořizování pro ni bylo (jak sama říkala) bytím v přítomnosti, kterému se lze naučit.
Čtěte také
Myslím, že tuto potřebu bytí v přítomnosti a touhy ji zachytit mám často, zatímco paralelně s ní teče nezastavitelný proud všeho, co nás učí tuto přítomnost opouštět. V drobnostech, v blízkých lidech, ve vztazích. Připomíná mi to i nedávnou chvíli, kdy jsme si s mužem po patnácti letech manželství přiznali velkou vztahovou krizi, o které ještě nevíme, kam povede.
Možná bych si ale měla nechat poradit Evou a tuto situaci pomíjení naopak terapeuticky zachytit. Tuto „chvíli na zabití“ překlenout malbou obrazu, napsáním slamu nebo dalšího románu. Získat tak odstup a podívat se na věci, které se přede mnou dějí, přes pomyslný objektiv fotoaparátu. A třeba z toho něco krásného vznikne a řeka všeho, co je právě teď nad mou hlavu, si mezitím zase sedne do svých břehů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
