Anna Beata Háblová: Architektura si zase jednou rozpustila vlasy

1. únor 2023

Koncem roku 2022 vyšla kniha osobních příběhů českých architektů a architektek pracujících v zahraničí, s názvem Expati. Texty vznikly přepsáním již proběhlých přednášek v pražském Centru Architektury a Městského Plánování CAMP, a publikaci editorsky zaštítili Eugen Liška a Adam Gebrian.

Držím tu knihu v ruce a během jejího čtení vzpomínám, jaké to bylo před deseti lety, když jsem pracovala v holandské kanceláři Search v Amsterdamu. To, co mi na tomto pobytu kromě práce na projektech přišlo nejzajímavější, bylo podobné, co si odnáším i z této knihy – tedy pohled na jinou kulturu a přemýšlení skrze proces plánování a stavění.

Čtěte také

Exemplárním příkladem jinakosti architektury je Japonsko. Každý dům v Tokiu je tak podivný, jako by byl uměleckým artefaktem, a přitom vznikl tím, že o něm někdo jen trochu jinak přemýšlel. Jak v knize vypráví Jan Vranovský, Japonci mají specifický vztah k pomíjivosti. Zatímco my se snažíme stavět tak, aby naše domy odolaly věky, Japonci ke všemu materiálně staršímu chovají značnou nedůvěru, a nemají problém cokoliv zbourat a znovu to nahradit – jako třeba proslulou Nakaginskou kapslovou věž od Kišó Kurukavy.

Ve Vietnamu stojí za pozornost, že zde ohledně veřejného prostoru panuje podobná mentalita jako u nás za socialismu. Ulice patří státu, a co je státu, to obyvatele moc nezajímá, a proto se v ulicích mimo turistické trasy povaluje dost odpadků. Nefunguje zde také obvyklá domluva. Architekt Marek Obtulovič proto musí na stavbách i přespávat a být s dělníky v neustálém kontaktu. Jinak si jedou podle svého, a nepomůže ani křik, protože se rychle urazí a prostě ze stavby odejdou. Absence jednoznačných postupů má ale výhodu v tom, že i velmi neobvyklá stavba se zas o tolik neprodraží.

Čtěte také

Naproti tomu se v Portugalsku jede podle tabulek. Pokud nějaký návrh vybočuje, může se stát, že si ho úředníci budou přehazovat jako horký brambor, a vy se povolení nikdy nedočkáte. V Portugalsku také funguje stavební policie, která vás může během stavby přijít zkontrolovat, dát vám pokutu nebo vám udělit stavební embargo – což také architektka Lenka Holcnerová zažila na vlastní kůži.

Ve Švýcarsku, kde pobývá Matěj Draslar, se drtivá většina realizací získává formou soutěží. Zatímco v Čechách se mluví o napětí mezi Prahou a venkovem, ve Švýcarsku jsou všichni proti všem – což úzce souvisí s rozmanitostí švýcarského území (čtyři jazyky a dvacet šest kantonů) – čímž se produkuje obrovská soutěživost i mezi malými vesničkami, které disponují poměrně velkou autonomií a tím pádem i pravidly, které si architekti musí pokaždé od začátku nastudovat.

Čtěte také

Jedním z dalších postřehů, tentokrát Petra Štefka pracujícího ve Velké Británii, je nesamozřejmost pěší prostupnosti krajinou pevninské Evropy, kde se půda vlastní po parcelách. V Británii totiž není neobvyklé, aby někdo vlastnil celé údolí nebo okres, které jsou tím pádem oplocené, a vy tak z krajiny nemusíte mít skoro žádný prožitek.

Když si knihu čtu, obdivuji úsilí i dovednosti všech expatů, protože já sama jsem se po holandské zkušenosti, nepředvídatelných deštích, monotónních sendvičích a snaze dorozumět se holandsky, velmi ráda zase vrátila domů. Chyběly mi kopce – ani velké, ani malé, Praha – ani velká, ani malá, a ze všeho nejvíc dlouholetí přátelé, jejichž náhradu jsem si v pracovním procesu „tam venku“ prostě nedokázala najít. Proto jsou zahraniční zkušenosti tak cenné. Člověk totiž to, co má, nejvíce ocení, když to na nějaký čas musí opustit.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

moderátor Jan Pokorný

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.