Anna Beata Háblová: Místa a my
Tato zima byla na viry vskutku bohatá. Pokud jsme byli doma všichni zdraví, trvalo to jen pár dní, a pak už se zase něco dělo. Téměř všechny plány na výlety zkrachovaly, a člověk se musel smířit s tím, že je nutné setrvat doma a touhu po přírodě si vynahradit pohledem na šeď světa za oknem. V tomto čase jsem si o to intenzivněji uvědomovala, jak je důležitý vztah k místu, ve kterém člověk bydlí.
Místo, na němž žijeme, není jen nějaké jeviště nebo zaměnitelná kulisa našich životů. Je součástí toho, kdo jsme. Duch místa existuje jen díky našemu vnímání a naší citlivosti.
Čtěte také
Podstata míst je i naší podstatou, protože jsme to my, kdo vidí krásu nebo ošklivost v seskupení hmoty, pamatujeme si její historii, nebo historii dokážeme z míst vyčíst. Jedině skrze podstatu člověka se můžeme bavit o podstatě místa. K místům se vracíme, místa opětovně nalézáme. Ten, kdo nechtěně musel jednou své místo opustit, už jen těžko nalézá místo jemu rovné, a pokud to jde, k tomu původnímu se nepřestává vracet.
Místo není věc, jako je svetr nebo tužka, kterou můžete, pokud přestane sloužit, zahodit a nahradit ji novou. Z toho, jak urputně se lidé perou za místo, na němž žijí, je zřejmé, že je považují za nedílnou součást své identity. Jako by člověk ztrátou životního prostoru ztratil sám sebe.
Čtěte také
To, jaká místa jsou, je ovlivněno tím, jak je vidíme. Filozof Merleau-Ponty píše o tom, jak se na věci dívat jinak, a vůbec, jak je lidské vnímání ošemetné. Ukazuje to na příkladu vnímání měsíce na obloze. Tento optický klam zkoumal už filozof Malebranche, totiž, že vycházející měsíc, dokud je těsně nad obzorem, se zdá mnohem větší, než když dosáhne nejvyššího bodu své dráhy na obloze.
Ve skutečnosti se ale velikost měsíce v závislosti na výšce nad obzorem nijak nemění. Lze se o tom přesvědčit pomocí série fotografií nebo srolovaného papíru, kterým můžeme sledovat měsíc nízko u obzoru, nebo naopak vysoko nad ním.
Čtěte také
Ve vztahu k roli papíru bude měsíc stále stejný. Klam, díky kterému se nebeské objekty jeví až třikrát větší, bývá často přisuzován našemu vnímání nebeské báně. Podvědomě chápeme oblohu nikoliv jako polokouli, ale jako zploštělou klenbu. Klam je způsobený i tím, že se nám vycházející měsíc ukazuje nad loukami, stromy a střechami, s kterými velikost měsíce můžeme porovnat, na rozdíl od měsíce v prázdném prostoru, v němž se ztrácí.
Obecnou vlastností našeho pole vnímání je, že zaručuje stálost zdánlivých velikostí předmětů v horizontální rovině, zatímco předměty v rovině vertikální se zdánlivě rapidně zmenšují.
Čtěte také
Možná je to tím, že horizontální rovina je prostředím, ve kterém se odehrávají životně důležité procesy a v němž se rozvíjejí naše činnosti a naše bytí. Jak zhruba říká Merleau-Ponty, člověk není duch a tělo, ale duch s tělem, který má přístup k pravé zkušenosti věcí jen díky tomu, že je jeho tělo mezi ně pevně vklíněno.
Znovu se zadívám ven. V mléčné mlze se něco pohne, na strom se posadí sýkora, zobne si z krmítka a zase odletí. Zůstane po ní pročísnutý vzduch a rozkomíhaná větev. Zadívám se na rozechvělý strom, a něco se zachvěje i ve mně. Už jenom pár chvil, a tenhle na první pohled mrtvý svět vybuchne nezastavitelným jarem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
