Pavla Melková: Japonské vnímání

Doma pak otevírám knihu Neloučím se navždy od Han Kang, která přišla včera poštou. Autorka pochází z Jižní Koreje, s japonskou tradicí, která mne inspiruje, má ale společný základ. Příběh začíná snem o lese zkroucených černých kmenů, který se pak ukáže být ústředním motivem celé knihy. Kmeny – postavy se stanou symbolem památky obětí pogromů v nedávné jihokorejské historii.

Čtěte také

Pavla Melková: Architekti beze jmen

Je to okamžik, kdy se v našem životě samy od sebe začnou zvenčí vynořovat opakující se motivy, a zároveň se (náhodně?) potkávají s těmi, které sami máme v těch dnech v hlavě. Téma kmenů mne provází dlouhodobě, tuhle zimu ale získalo na intenzitě. Nedávno jsem si poznamenala: „Kdybych do konce života jenom pozorovala tvary, strukturu, pohyb, kmenů a větví stromů, stačilo by to.“

Japonsko a jeho kultura mne oslovuje dlouho, a často mám pocit, že ho vidím okolo sebe i na jiných místech. Nemyslím ale, že by věci, příroda či architektura skutečně byly stejné. Spíše je to způsob, jakým je vidíme, cítíme, přemýšlíme o nich, který si člověk může přenést kamkoli. Pro sebe jsem ho nazvala „japonské vnímání“. K jeho osvojení se ale možná skutečného Japonska musíme alespoň jednou hluboce dotknout.

Čtěte také

Pavla Melková: Uvnitř fresek

Přebírat estetické formy mechanicky, bez znalosti kultury, kterou reprezentují, je nebezpečné. Jako když tvůrci Bauhausu používali vizuální formy starých národů Afriky, Asie a Ameriky, a byť možná nevědomky se tak někdy mohli dopustit i jejich zneuctění. A podobné úskalí se může skrývat v přenesení zenové estetiky, módní v západních společnostech.

Lidé z jiných zemí, kteří žili v Japonsku dlouhou dobu, zároveň svorně říkají, že čím déle zde pobývali, tím více zjišťovali, že tamní mentalitě nemohou nikdy zcela porozumět. Odborníci na dějiny ale považují tuto fundamentální odlišnost za zrcadlo, které nám umožňuje zpochybnit zdánlivě samozřejmá východiska naší společnosti a znovu je pochopit od nuly, nově argumentovat či dokonce měnit.

Čtěte také

Pavla Melková: Krása nejde sníst

V době, kdy přemýšlím o „japonském vnímání“, právě začínají dvě výstavy s japonskou tematikou. Ta první s názvem Ti, kteří raději kopřivy, spojuje díla tří českých a jedné japonské umělkyně a odehrává se v Uhelném mlýně. Druhá je v Domě umění v Českých Budějovicích. Jejím kurátorem je Michal Škoda a představuje tři současné japonské umělce.

Plochy obrazů od Atsua Hukudy a Shuheie Fukudy v Domě umění, jsou složené z vrstev plátků zlata či stříbra a evokují pozadí renesančních obrazů či byzantských ikon, jimž schází scenérie popředí – figur, krajiny, architektury.

Modré plochy Kenjiho Yanagiho, z nichž jen místy prosvítá černá, by mohly být nebeskou oblohou fresek z kupolí kostelů, ani z ní ale nevystupují žádné realistické výjevy. Zlaté, stříbrné i modré obrazy jsou prosívající prázdnotou, skrze níž se mohou vyjevovat podstatné vlastnosti věcí. Je to přesně ten typ výstavy, kde by se člověk neměl dívat jen na jednotlivá umělecká díla, ale spíše mezi nimi jen být.

Čtěte také

Pavla Melková: Svoboda zůstat

I prázdnotu pozadí můžeme chápat jako rámec zmíněného vnímání. Obsahuje skryté vrstvy, které můžeme sami odkrývat a zároveň vytváří místo pro dosazení vlastní scenérie.

„Japonské vnímání“ vzniká, když dokážeme z reálných míst a situací Japonska extrahovat jejich universální vlastnosti. V tu chvíli je pak můžeme nalézt kdekoliv okolo nás.

Je to způsob vidění, který filtruje přemíru, soustřeďuje se na detail, a díky tomu pak na celek tvořený propojením podstatných jednotlivostí.