Petr Vizina: Jazyk války

Název knižní řady je v tomhle případě naprosto přesný – autor by nejspíš souhlasil s tím, že ruské násilí a rozsévání smrti v sousední zemi je pro Ukrajince prokletím volajícím po odplatě. V žádném případě není jazykem smíření a pochopení pro rozervanou ruskou duši, pro tendence smiřovat nesmiřitelnost ruské války.

Čtěte také

Petr Vizina: Uraňáci

Myched začne knihu psát hned první den invaze v únoru 2022. S manželkou Olenou bydleli v Hostomelu blízko Kyjeva, kde leží letiště, klíčové pro ruskou invazi, jehož se nepřátelé nedokázali zmocnit. Mychedovi rodiče, oba literární vědci, se nedlouho před vypuknutím války přestěhují do Buči, pár kilometrů nedaleko, do příjemné zelené oázy.

„Cítím vinu vůči svým rodičům, že jsem nenašel správná slova a argumenty, které by je přesvědčili, aby všechno opustili a evakuovali se. Už druhý týden jsou uvízlí v pekle jménem Buča, které Rusové srovnali se zemí,“ poznamená si Myched sevřený obavami. 

„Nikdy jsem nepsal politické eseje a vlastně vůbec nemám rád publicistický styl. Obsahuje příliš zápalu a patosu, a jen málo nuancí. Takové texty jsou příliš dočasné,“ zapíše si Myched. „Ale teď chci zaznamenat tuto chvíli. Chvíli, kdy naše země tvoří jeden celek. A jediný jazyk, kterým můžeme mluvit, je jazyk války.“

Čtěte také

Petr Vizina: Nemám názor, nevím

Neznámí lidé schovají rodiče u sebe ve sklepě. Když se prvně spojí po telefonu, otec si v hovoru se synem vybaví povídky Varlama Šalamova, vězně kolymského gulagu za dob Sovětského svazu. Život ve vězeňském táboře by člověk neměl poznat, tvrdil Šalamov, neodnese si odtamtud nic dobrého.

Stejně nepotřebná je zkušenost ruského zajetí, jakou učinili moji rodiče, dodává Myched. Naučili se rozlišovat zvuk dělostřelectva, protivzdušné obrany a ostřelování ruskými fašisty. Přišli o vše, co měli, kromě kočky a starého forda. K čemu to všechno?

„Když se máma nakonec ocitla v bezpečí, ještě několik hodin si nedokázala sundat kabát, v kterém strávila celé týdny. Je to zkušenost, které se nezbaví, je to slupka, v níž se uvařila. Je to brnění, které ji ochránilo. Ale k čemu to všechno? Z krutosti se nic nenaučíme, na rozdíl od laskavosti a pokory,“ zapíše si člověk, jehož rodiče zachránili do té doby úplně cizí lidé. 

Čtěte také

Petr Vizina: Čahoun na Donbase

Pomalu s pochopením vůči světu, který seje chaos a chce nás zničit. Opatrně s velkorysostí, o které vyprávějí ti, kterým nepadají na hlavu bomby, píše Myched jazykem války, podobně jako starozákonní Kazatel, podle kterého má všechno svůj pravý čas, včetně jazyka války. Je čas házet kamení a čas kamení sbírat. K čemu jinak to všechno?

„Z téhle války vyvázneme jako jiní lidé. Všechny moje předchozí zkušenosti, kromě těch spisovatelských, mi připadají zbytečné a nepotřebné. Jména režisérů a spisovatelů, literární prostředky a umělecká díla se pro jazyk války zdají příliš složitá a zbytečná. Paměť vymazává vrstvy vědomosti a pojmy složitější než hluboké filosofické koncepty typu ‚ruská špinavost‘,“ svěřuje se Myched. „Chci na to všechno zapomenout. Chci si to pamatovat navždy.“