Magdalena Platzová: Leonora, Alina, Fujiko

Vedro však zároveň zostřuje vnímání, všimla jsem si, tedy pokud se nám podaří něco vnímat. Například v klimatizované galerii.

Výstava Světlo – tma v pařížské Pinaultově sbírce|foto:Magdalena Platzová

Tři umělkyně, bezmála vrstevnice, se setkaly v Paříži a potom v mé hlavě. Už několik dní tam spolu pobývají, myslím, že se navzájem překvapují kouzly a leccos si při tom vymění.

Poslouchám jejich šeptání a smích a nerozumím jim. Ale o rozumění tu nejde, totiž o porozumění ano, jistě, ale ne o rozum. Racionální mysl se svými klasifikacemi, strukturami a závěry si se světem těchto tří žen nemůže vědět rady; jejich umění je v tom smyslu naprosto podvratné.

Nejstarší z nich je malířka Leonora Carrington, narozená v roce 1917 v Anglii. Její retrospektiva probíhá v Musée de Luxembourg. Tou druhou je sochařka Alina Szapocznikow, narozena v Polsku roku 1926. A nejmladší je Fujiko Nakaya, narozena roku 1933 na ostrově Hokkaido. Ta jediná dosud žije. Její sochy z mlhy jsou, stejně jako díla Szapocznikow, součástí výstavy nazvané Světlo – tma v pařížské  Pinaultově sbírce.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Chaldejci v Lyonu

Leonora Carrington měla zkušenost se šílenstvím. Přenášela na plátna své znepokojující vize, které ji prý oslepovaly. Jsou to fragmenty snových světů obydlených duchy, lidskými bytostmi a zvířaty a nejrůznějšími kombinacemi těch tří. Boschovské krajiny s průhledy do ráje, s řekami, jeskyněmi, pouštěmi a sopkami.

Carrington, která bývá z nedostatku přesnější terminologie označována za surrealistku, vedle malování také psala, například toto: „Pokud jsem moje myšlenky, znamená to, že mohu být čímkoli, těstovinami i polévkou, nůžkami, leopardem, pintou piva a tak dál. Pokud jsem moje emoce, pak jsem láskou, nenávistí, podrážděním, nudou, štěstím, pýchou, bolestí, rozkoší. Pokud jsem moje tělo, jsem zárodečným plodem ženy, jež se proměňuje v každém okamžiku. A přece, jako každý na světě, toužím po jedné, jedinečné identitě.“

Čtěte také

Magdalena Platzová: Co tady zůstane

„Ráda si představuji, že jsem semeno, které je třeba rozbít a nechat vyklíčit do něčeho velmi odlišného než je to, co se teď jeví, do něčeho, co nedovedu uchopit ani v těch nejdivočejších představách.“

Alina Szapocznikow, která přežila Osvětim a Bergen Belsen, byla takovým rozbitým semenem. Něco úplně nového z ní klíčilo, ale nestačilo dorůst, protože uprostřed své největší tvůrčí aktivity a úspěchu zemřela předčasně na rakovinu. Jejím opakujícím se motivem je lidské tělo, jeho zlomky, rozpadání, dotýkání, neúplnost, pronikání, multiplikace, transpozice. Lidská, ženská zkušenosti života. Rty, prsa, pohlaví, rozkoš a bolest. 

Fujiko Nakaya si hraje s vodní mlhou v rozlehlé aréně staré obchodní burzy, kterou Pinaultova nadace proměnila v galerii a jeden z nejpříjemnějších prostorů v Paříži.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Za Maricou Vilčekovou

Z rozpálené ulice se ocitneme v chladivém, hustém a vlhkém oblaku páry, což je velice příjemné. Ale teprve když tyto pocity trochu odezní a uklidní se smích a cupitání vzrušených dětí, je možné opravdu se poddat tomu, co tu mlha vytváří a my s ní.

Chvílemi je bílá samota úplná, ani netušíme obrysy těl ostatních lidí, kterých tu je přece plno, nevidíme ani světlo pronikající prosklenou kupolí. Jsme ztraceni a jen postupně se znovu nalézáme. To kmitání mezi vidím a nevidím, jsem a nejsem, je vlastně uklidňující, navozuje tichou atmosféru žasnutí. Lidé přestávají fotografovat a mávat na sebe a stojí jen tak, zakleti do mlhy.

Carrington, Szapocznikow a Nakaya se liší a doplňují způsobem, který mne fascinuje. Vedou nás přes fragmentovanost k úplnosti, přes šílenství k jasnozřivosti, přes bolest k úlevě.