Magdalena Platzová: Co tady zůstane

Lidé jako teta, kteří vyrostli z pevných kořenů a zůstávají celý život v rámci jednoho místa a jedné kultury, kteří jsou však přitom vnitřně bohatí a neustále se nějak rozvíjejí, dokážou svůj svět naplnit beze zbytku. Snad není velký co do perimetru, zato jde do hloubky. Každý předmět v tetině dnes osiřelém bytě má dlouhou historii, ale není už nikdo, kdo by si pamatoval.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Za Maricou Vilčekovou

Teta vyprávěla, ovšem jen něco, hlavně historky z války. Zbytek aby z ní člověk doloval. Často jen mávla rukou k šuplatům psacího stolu a řekla: „Tam to všechno je, tam to najdete.“ Jde o stůl z první republiky, masivní, a přitom moderní kus nábytku, zděděný po dědovi.

Já ale myslím, že ještě více toho nalezneme v knihovně, až bude čas. V té hluboké skříni z ořechového dřeva s prosklenými dveřmi, kde jsou knihy v několika řadách za sebou, vázané v kůži, v plátně nebo zabalené do voskového papíru, to byla tetina specialita. Balení a lepení knih. Mívala doma úplnou nemocnici. Každou naši rozpadající se nebo potrhanou knížku si odnesla a vrátila ji vzorně zabalenou, nadepsanou a vyspravenou průhlednou lepící páskou, kterou náš otec nosil ze střižny Československé televize. V socialistických obchodech k dostání nebyla.

Čtěte také

Magdalena Platzová: O lásce

K mým oblíbeným pokladům tu patřily Čarodějovy pohádky s obrázky smyslných upírek, secesní vydání Zeyerova Amise a Amila, knihy Růže a prsten, Princezna Včelka, České báchorky a také časopisy z babiččina dětství s mravoučnými básničkami. Pyšní sourozenci Éda a Madla na závěr „v bláto spadla“, jedlíku Nenasytovi se udělalo zle, chlapec, který na ptáče vypadlé z hnízda volal: „Však já jsem tě neshodil,“ byl rovněž potrestán. Hrubín se svým „Ráno raníčko vstanu…“ byl taky fajn, ale tohle bylo zajímavější – i proto, že knihy nesměly opustit byt, kde teta bydlela po dědově smrti s babičkou.

To kvůli nim jsem se v dávno předškolním věku naučila číst ze slabikáře Poupata, moje osamělé úsilí jemně povzbuzováno babičkou, která byla z hlasitého předčítání unavená, potřebovala taky vařit a tak. Ale o tom jsem nechtěla psát. Chtěla jsem poukázat na jedinečný tetin rys, totiž na její potřebu knihy nejen číst, ale také komentovat.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Květinářce v Záhřebu

Jako středověcí autoři biblických hypertextů, teta zapisovala své poznámky ostře ořezanou tužkou přímo na okraje stránek.

„Senzační povídka o upírech, odehrává se v Srbsku, 1815.“ Poznamenala například u titulu Vlkodlaci od A. K. Tolstého v knize Tři mistři ruské prózy, vydané v Praze roku 1947.

U Turgeněvovy První lásky v téže sbírce poznamenává: „Existuje též překlad Bronislavy Herbenové.“ Některé odstavce si po straně zvýraznila čarou, zřejmě ji uchvátily. U Černého mnicha od A. P. Čechova stojí: „Zamilované čtení D. Šostakoviče, viz jeho Paměti. 23. 4. 06.“  Datum označuje den, kdy teta poznámku psala, jedná se tedy zároveň o jakýsi deník.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Duchu, jsi tu?

Takových opoznámkovaných svazků jsou v knihovně stovky. Myslím, že je budeme muset prostudovat, i když vůbec netuším kdy. Protože pokud teta někde přebývá, je to právě v těchto, jak se dnes říká, personalizovaných knihách. V této mnohosti, jež by neměla být rozptýlena, jako by neměl být rozptýlen její svět. A přece bude, je to nevyhnutelné, s každým z nás odchází jeden celek, zbydou jen vzácné drobky.