Markéta Pilátová: Malá chvíle

Festival je zaměřený na lidi z vyloučených lokalit, jimž přináší kulturní zážitky, které by pro ně byly jinak nedostupné.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Ve vězení

S Mateem míříme do nejslavnějšího španělského muzea El Prado. Seznámila jsem se s Mateem asi před půl rokem na online schůzce, kterou zorganizovalo České centrum v Madridu. Mám v muzeu vést literární dílnu pojmenovanou Záznamy každodennosti a jde o kreativní psaní deníků. Dílnu se mnou povede i španělská malířka a psycholožka Verónica Rodriguez. Společně jsme v Pradu vybraly obrazy, které se nějakým způsobem dotýkají psaní deníků.

Domlouváme se, jak přesně budou dílny probíhat. Verónica líčí, že by chtěla, aby si účastníci na úvod představili nějakou příjemnou situaci, třeba, že jsou doma v křesle a vedle nich vrní kočka. „Tak tady tě hned zastavím,” říká Mateo. „Lidi, co přijdou, vyrůstají v prostředí, kde nemají žádné příjemné místo na přemítání, ani pohodlná křesla, natož vrnící kočku!” Vysvětluje důrazně. Pozvání na festival dostala centra, která pomáhají mladým lidem z okrajových čtvrtí Madridu, zejména imigrantům v nějaké složité životní situaci.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Starý Fordův hotel

A pak už se útulná, sklepní místnost uprostřed útrob labyrintu muzejních chodeb začíná plnit mladými lidmi, kteří ale nevypadají na to, že by měli nějaké problematické zkušenosti se životem. Jsou vnímaví a tvořiví.

Nejdřív jdeme na prohlídku obrazů, které souvisí s naším tématem. Zastavujeme se u jednotlivých děl, sešity šustí a tužky poskakují po stránkách. Pak sejdeme zase dolů, usadíme se v učebně a bavíme se o jednotlivých obrazech a taky o muzeu. Pedro z Hondurasu říká, že je mu sedmnáct a v muzeu nikdy nebyl. Nebyl ani v kině. Tohle je poprvé a on je nadšený.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Holčička ze známky a prezidenti

Většina mladých lidí, kteří plní stránky svých nových deníků poznámkami, postřehy a kresbami, nemá práci, nebo kvůli různým problémům přerušili studium. Padají slova jako deprese, ale i radost, chuť do nového dne, do nového zápisu v deníku. Další dny pracujeme s různými deníky literátů, nebo umělců – přivezla jsem deníky fotografa Josefa Koudelky, ilustrátora Miroslava Šaška, nebo hudebnice a malířky Martiny Trchové. Čteme si navzájem svoje vlastní zápisy a volně bloumáme chodbami muzea.

V jedné z nich si mě vezme stranou mladičká studentka z Nikaraguy, Dhara. Ostýchala se před ostatními číst svoje zápisy, ale mě je teď čte. Jsou tak krásné, že se mi tají dech. Její líčení cesty z okraje Madridu do muzea by obstálo před jakoukoli porotou literárních cen. Říkám, že by měla rozhodně psát. Dhara mi to slibuje. Je to jen malá chvíle, ale žiju z ní pak několik týdnů.