Sandra Silná: Divoký Bůh

To, jak muzikanti hrají a co chvíli se zdá, jako by si každý sám pro sebe něco na pódiu kutil se svým nástrojem, nevnímajíc, co se děje kolem. Ale zdání klame, hráči se vždy nakonec sejdou a spletou rozvětvená sóla a vířící hudební linky v jednu harmonii.  

Čtěte také

Sandra Silná: Zlatá ratolest

Hudba jako taková je bezesporu jedním z prostředků, mnohdy až terapeutických, jak dát průchod emocím, pojmenovat ono slovy těžko postižitelné a nás přesahující cosi. Dimenzi duchovní, boží. Tajemnou a nespoutanou. Je tomu více než čtyři měsíce nazpět, kdy Prahu navštívil australský zpěvák a skladatel Nick Cave a odehrál se svou kapelou další – a snad ne poslední – ze svých fenomenálních koncertů.

Dle nadšených ohlasů na říjnové vystoupení barda světové hudební scény a zaplněných koncertních prostor bych s trochou nadsázky mohla snad poznamenat, že třeba nastává čas, kdy bude možné vyvrátit jeden z přetrvávajících mýtů o Češích, a to ten, že patříme k nejateističtějším národům v Evropě, ne-li na světě.

Cave v Praze představil své nejnovější album Wild God/Divoký Bůh, desku, na které v písňových textech pojmenovává své pocity po tragické smrti dospívajícího syna a i díky víře hledá cestu, jak se dál v takové situaci popasovat s životem a opět v něm najít radost. 

Čtěte také

Sandra Silná: Československá Šeherezáda

Učit se rozumět svým způsobem kruté povaze světa, chápat, co je ztráta a při tom nadále hledat sílu, jak to vše překonat a zpracovat. Neztratit vůli se i přes prožitou bolest radovat a odvahu vydávat se opětovně na hlubinu. Je znát, že toto nejednoduché téma alespoň v části naší společnosti rezonuje.

Není to ale jen Cave, za kterým lidé přicházejí a hledají v jeho poctivě prožívané hudbě a textech tryskajících ze zásadní životní zkušenosti odpověď na své životní otázky. Všímám si, že v celkem pravidelných intervalech se díky různým osobnostem – zdaleka nejen z řad duchovních – ukazuje, jak je spirituální dimenze života pro lidi důležitá, zajímavá a rozhodně je nenechává chladnými.

A nechci tady teď rozebírat žhavou otázku, zda Hospodin patří do hospody či nikoliv, nakonec, hlasů k tomu zaznělo už víc než dost. Spíše je zajímavé vidět, že novodobí apoštolové, profesně mnohdy rozkročeni do vícero oborů, mluví jazykem prostým teologických frází, a to, co sdělují, se také pokouší žít, se všemi možnými riziky, které taková cesta přináší. Včetně přiznání různých přešlapů a omylů.

Čtěte také

Sandra Silná: Sluneční lázně

Nakonec i Nick Cave v jednom z rozhovorů doznal, že od zatvrzelosti a uzavřenosti jej v životě zachránila upřímná otevřenost. Odvaha se s ostatními dělit o své pocity, přiznat navenek to, s čím mnohdy lidé zůstávají sami a co skrývají. „Divoký Bůh z mých písní hledá to, co hledáme my všichni – ne něco, v co bychom mohli uvěřit, ale někoho, kdo by uvěřil v nás.

Příběh divokého boha je příběhem někoho, kdo se lidem nejprve vzdálil, aby si uvědomil, že se k nim pro svou vlastní záchranu musí vrátit,“ vyznává Nick Cave. A dodává: „Náboženství vnímám jako útočiště, které bylo vytvořeno pro ty nejzranitelnější aspekty našich osobností.“ Pódium jazzového klubu, hospoda, kostel či místo v přírodě. Divoký Bůh, vítr, duch vane, vrací se… Dost možná že všude tam, kde je prostě otevřeno.