Sandra Silná: Sluneční lázně

K obrazu patří také černobílá fotka, rodiče ji mají zastrčenou za rámem. Nabízí pěkné srovnání, vlastně stejné panorama, jako obraz, jen jsou tu na fotce navíc dva chlapci v krátkých kalhotách s kšandami, kteří se ráchají v pramenném potoce. Je to můj otec a jeho mladší bratr, jak je zachytil fotograf v polovině 50. let.

Čtěte také

Sandra Silná: Kintsugi

To místo, kde si oba hrají, se jmenuje Hlásek. Samota Hlásek a nachází se u Ostroměře, pár set metrů od hlavní silnice, která spojuje Hradec Králové a Jičín. Až do poloviny 20. století to byly známé a oblíbené sluneční lázně. Patřily chvíli i mým praprarodičům, Anastázii a Josefu Zálabovým z Nymburka.

Ale historie místa je pestřejší a sahá ještě dál. První zmínka o samotě či osadě Hlásek pochází patrně z roku 1790. Tehdy byl Hlásek součástí panství Holovousy. Není jasné, zda samota dostala své jméno podle hojného ptactva, které zde silným hlasem, hláskem, zpívalo, anebo podle strážní věže, hlásky, která patřila k nedalekému ostroměřskému hradišti.

Sluneční lázně Hlásek se největšímu zájmu těšily v první polovině 20. století. Moji praprarodiče tehdy v Nymburce provozovali obchod s uhlím a dřevem. Jejich práci zachytil v knize Postřižiny Bohumil Hrabal a pro mě osobně to byla po dlouhou dobu jediná stopa k hlubším rodinným kořenům, kterou jsem měla. Pak se ovšem v pozůstalosti objevil onen obraz, visící poslední roky v domě mých rodičů a s ním i otázky a vzpomínky pojící se s rodinnou historií.

Čtěte také

Petr Borkovec: Půlkašna

Psal se rok 1911 a holovouský hospodský Ferdinand Tománek rozšířil svůj hostinec „U Tománka“ o šest van, koupelnových míst. Ty v letním čase sloužily k lázeňským účelům a podnítily vznik slunečních lázní na samotě Hlásek. Nabízely kromě již zmíněných koupelí ve studené vodě z pramene a slunění také například proceduru ubírání krve pomocí pijavic. Tato léčba prý byla ordinována hlavně bujným lidem za účelem zklidnění.

Můj otec vzpomíná na to, jak jezdívali s rodiči na Hlásek už v poválečné době, kdy lázně přestaly sloužit svému původnímu účelu. Všechno vybavení ovšem zůstávalo dál zachováno. Hliněná podlaha, kachlová kamna, šest velkých van v jedné z budov. Nad lázněmi velký sad s třešňovými stromy, a také jabloně plodící místní odrůdu, holovouská jablíčka. Pole, les, studánka, kde snad dokonce i žába občas sedávala u pramene.

Rodina Lískova, sousedé, měli od slunečních lázní Hlásek ještě i po válce klíče, a tak se moji prarodiče se svými syny na místo spojené s rodinnou historií nadále mohli dostat. Stejně jako mnohým dalším, i u nás se znárodňovalo – obchod s uhlím, pronajaté vozy na dráze, smlouva v kladensko-rakovnických dolech Nosek, a také sluneční lázně.    

Čtěte také

FOTOGALERIE: Lázním Luhačovice se podařilo zachránit architektonický klenot Sluneční lázně

Dnes vede okolo samoty Holovousova naučná stezka. Dům je dávno v soukromém vlastnictví někoho jiného a asi nic už tady nepřipomíná kdysi slavné místo. Sluneční lázně ale existují dál. Jen namátkou – nádherné Dachovy u Hořic, anebo slavné Luhačovice. Tam v roce 1903 vystavěl Dušan Samo Jurkovič Říční a sluneční lázně. 

Bazén, napájený z říčky Šťávnice, lemovaly dřevěné převlékací kabinky s bílými závěsy. Na vyhlášené plovárně se konaly různá sportovní klání, pořádaly se zde plavecké závody, hrál se tu ping-pong, cvičila gymnastika a vzduchoplavba. Muži a ženy se při koupání a slunění střídali, v roce 1910 byl bazén prodloužen a rozdělen přepážkou na ženskou a mužskou část.

V poválečném období byla rozšířena část Slunečních lázní určených pro odpočinek a slunění. Celý komplex fungoval až do roku 1995, pak způsob napájení bazénu říční vodou přestal vyhovovat hygienickým předpisům. 

Čtěte také

Pro formování lidské osobnosti jsou zásadní první roky života a prostředí, které dítě obklopuje. To si jako první z českých architektů uvědomil Josef Gočár

Sluneční lázně. Jak krásně to zní. Koupat se ve slunci, dopřát si chvíli odpočinku! Stejně jako tehdy, i kdykoliv jindy, potřebujeme se o sebe postarat. Pečovat o duši, abychom se zklidnili. Nemusí to stát moc. Kolikrát máme zdroje přímo na dosah ruky.

Třeba Japonci, ti mají své lesní koupele, shinrin-yoku. Na podporu péče o duši se tu ordinují alespoň půlhodinové procházky – bloumání lesem. Lesní koupel. Anebo ta sluneční. Levný, dostupný způsob, jak ulevit našim přetíženým myslím a kolikrát tak bolavým a neklidným duším. Vydat se do slunečních lázní – vždyť jsou vlastně téměř kdekoliv!