Petr Borkovec: Půlkašna
Sedím furt doma a vzpomínám na časy, kdy jsem neseděl. Včera jsem vzpomínal, že loni na podzim jsem byl na spisovatelské relaxační wellness kůře v lázních Luhačovice, na zámku u syna paní baronky Isabelly Thienenové rozené hraběnky Serényiové z Kis-Sereny pana barona Franze Thienen-Adlerflychta.
Přijel jsem v září: dlouhé dny, odpoledne ještě horko a já dostal pracovnu tak zámeckou a tak rozlehlou, že jsem si připadal jak správce zámeckých lesů, zámecký hajný, nadlesní, fořt… něco podobného.
Čtěte také
Na široký stůl ze železa a skla jsem si postavil vycpané kachny a jako na zavolanou se občas otevřely vedlejší dveře, z nichž vyběhl německý křepelák a olízl mě pod stolem. Byl jsem dva podzimní měsíce lesním správcem! Modlil jsem se v zámecké kapli (většinou sám), myslel na svou samotu, ctil erb a sepisoval stromy. A laskavou olíznutou rukou hladil po vláscích děti ze zušky, která se nacházela ve druhé polovině zámku.
V Luhačovicích – o nichž mi kamarád, místní rodák, řekl, že jsou jako městečko Twin Peaks, ale bez tajemství – jsem si našel dvě oblíbená místa.
Jednu nenápadnou zahradu hned u nádraží, na břehu řeky Šťávnice. Jako by mi tu ubohou zelenou mezeru s plaňkami a se dvěma světlehnědými slepicemi u plechovky se zrním, někdo mrsknul mezi oči hned po příjezdu. Ztratil jsem se v ní. Zabloudil jsem v městečku jménem Luhačovice hned na začátku! Ta zahrada mi připomněla obyčejné, upatlané, spíš špatně vedené nádherné zahrady mého dětství ve středních Čechách. Chodil jsem tam každý den.
Čtěte také
V zámeckém parku, co obklopoval můj vznešený byt, nebylo dohromady nic k vidění. Jenom rozbitá kašna, z poloviny uražená. Půlkašna v zarostlé kamenné nádržce před oprýskanou zámeckou zdí, na kterou dopoledne svítilo slunce. U ní – a u té ohřáté zdi s kopřivami – jsem pořád vysedával a rád jsem se do ní díval.
Vlastně nevím proč. Asi povzbuzovala obrazotvornost; do druhé půlky se dalo nacpat skoro cokoli. A taky ta zašlá sláva – pro sáhodlouhý smutný konec sezony v lázeňském městě je ulomená kašna fajn. A ještě: vysedávat v městečku narvaném prameny u vyschlého zdroje taky není k zahození.
Když jsme u minerálních pramenů – jednoho dne jsem se vydal do krásného pavilonu Vincentka pro Vincentku. Uvnitř se mačkal zástup, protože minerálka tekla toho dne špatně; jen tak divně bublala a chlístala z kohoutků a chvílemi proud ustával úplně.
Čtěte také
Paní, co vodu obsluhovala, byla na nervy. Koupil jsem si v automatu za deset korun docela malý kelímek a postavil se do fronty. Vtom přišla na řadu dáma ve sportovním, která mezi kohoutek a spodek mělkého umyvadla postavila plastovou lahev od Mattonky a čekala.
Vzápětí se ukázalo několik neblahých skutečností. Že Vincentka do petky vůbec neteče. Že tak velká petka není povolena. Že nepovolená lahev je zapříčena a nedá se vytáhnout zpět. Obsluhující paní ztratila nervy, rozkřikla se na dámu, teatrálně ohlásila, že zastavuje přívod zdravé vody do pavilonu, někam sáhla, zastavila ho a odešla. Zástup – v tu chvíli už opravdu mocný – zpozorněl. Dáma ve sportovním se pokoušela vyprostit osudovou petku, ale po chvíli v marné práci ustala, otočila se k napjatému zástupu a do naprostého ticha řekla:
„Našel by se tady prosím někdo, kdo by mi pomohl – například nějaký muž?“
Čtěte také
Bylo nás asi osm – všichni jsme zahanbeně vystoupili z řady a všichni položili ruku na zapasovanou lahev, která povolila.
Pak jsme se mlčky, se sklopenýma očima, zařadili zpátky do fronty.
Dáma ve sportovním vsunula prázdnou Mattonku do batohu a vzdalovala se. Zástup už zapomínal, šuměl a sháněl se po obsluze. Ale ona ještě čas zastavila. Když byla u vstupních dveří, obrátila se a zahřměla do sálu:
„S mužskýma je ámen! A to je horší než celá ta debilní korona!“
Vincentku jsem toho dne neochutnal. Kelímek jsem si odnesl k půlkašně a využil ho ten teplý říjnový večer jako popelník. Když jsem ho vysypával, byl skoro plný.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.