Petr Borkovec: Půlkašna

Přijel jsem v září: dlouhé dny, odpoledne ještě horko a já dostal pracovnu tak zámeckou a tak rozlehlou, že jsem si připadal jak správce zámeckých lesů, zámecký hajný, nadlesní, fořt… něco podobného.

Čtěte také

Petr Borkovec: Dům se skoro dospělými dcerami

Na široký stůl ze železa a skla jsem si postavil vycpané kachny a jako na zavolanou se občas otevřely vedlejší dveře, z nichž vyběhl německý křepelák a olízl mě pod stolem. Byl jsem dva podzimní měsíce lesním správcem! Modlil jsem se v zámecké kapli (většinou sám), myslel na svou samotu, ctil erb a sepisoval stromy. A laskavou olíznutou rukou hladil po vláscích děti ze zušky, která se nacházela ve druhé polovině zámku.

V Luhačovicích – o nichž mi kamarád, místní rodák, řekl, že jsou jako městečko Twin Peaks, ale bez tajemství – jsem si našel dvě oblíbená místa.

Jednu nenápadnou zahradu hned u nádraží, na břehu řeky Šťávnice. Jako by mi tu ubohou zelenou mezeru s plaňkami a se dvěma světlehnědými slepicemi u plechovky se zrním, někdo mrsknul mezi oči hned po příjezdu. Ztratil jsem se v ní. Zabloudil jsem v městečku jménem Luhačovice hned na začátku! Ta zahrada mi připomněla obyčejné, upatlané, spíš špatně vedené nádherné zahrady mého dětství ve středních Čechách. Chodil jsem tam každý den.

Čtěte také

Petr Borkovec: Tyto řádky – psané v Indii

V zámeckém parku, co obklopoval můj vznešený byt, nebylo dohromady nic k vidění. Jenom rozbitá kašna, z poloviny uražená. Půlkašna v zarostlé kamenné nádržce před oprýskanou zámeckou zdí, na kterou dopoledne svítilo slunce. U ní – a u té ohřáté zdi s kopřivami – jsem pořád vysedával a rád jsem se do ní díval.

Vlastně nevím proč. Asi povzbuzovala obrazotvornost; do druhé půlky se dalo nacpat skoro cokoli. A taky ta zašlá sláva – pro sáhodlouhý smutný konec sezony v lázeňském městě je ulomená kašna fajn. A ještě: vysedávat v městečku narvaném prameny u vyschlého zdroje taky není k zahození.

Když jsme u minerálních pramenů – jednoho dne jsem se vydal do krásného pavilonu Vincentka pro Vincentku. Uvnitř se mačkal zástup, protože minerálka tekla toho dne špatně; jen tak divně bublala a chlístala z kohoutků a chvílemi proud ustával úplně.

Čtěte také

Petr Borkovec: Zátiší se skleněnými poháry a citronem

Paní, co vodu obsluhovala, byla na nervy. Koupil jsem si v automatu za deset korun docela malý kelímek a postavil se do fronty. Vtom přišla na řadu dáma ve sportovním, která mezi kohoutek a spodek mělkého umyvadla postavila plastovou lahev od Mattonky a čekala.

Vzápětí se ukázalo několik neblahých skutečností. Že Vincentka do petky vůbec neteče. Že tak velká petka není povolena. Že nepovolená lahev je zapříčena a nedá se vytáhnout zpět. Obsluhující paní ztratila nervy, rozkřikla se na dámu, teatrálně ohlásila, že zastavuje přívod zdravé vody do pavilonu, někam sáhla, zastavila ho a odešla. Zástup – v tu chvíli už opravdu mocný – zpozorněl. Dáma ve sportovním se pokoušela vyprostit osudovou petku, ale po chvíli v marné práci ustala, otočila se k napjatému zástupu a do naprostého ticha řekla:
„Našel by se tady prosím někdo, kdo by mi pomohl – například nějaký muž?“       

Čtěte také

Petr Borkovec: Praskání mokré svíce

Bylo nás asi osm – všichni jsme zahanbeně vystoupili z řady a všichni položili ruku na zapasovanou lahev, která povolila.
Pak jsme se mlčky, se sklopenýma očima, zařadili zpátky do fronty.

Dáma ve sportovním vsunula prázdnou Mattonku do batohu a vzdalovala se. Zástup už zapomínal, šuměl a sháněl se po obsluze. Ale ona ještě čas zastavila. Když byla u vstupních dveří, obrátila se a zahřměla do sálu:
„S mužskýma je ámen! A to je horší než celá ta debilní korona!“

Vincentku jsem toho dne neochutnal. Kelímek jsem si odnesl k půlkašně a využil ho ten teplý říjnový večer jako popelník. Když jsem ho vysypával, byl skoro plný.