Petr Borkovec: Zátiší se skleněnými poháry a citronem
Kustodka mě vyzvala na souboj vteřinu potom, co jsem vkročil do sálu galerie, který měla na starosti. Její výzvu jsem okamžitě přijal.
Duel jsme připravovali dlouho a pečlivě. Diskrétně jsem jí kývl na pozdrav a ona neodpověděla. Pouze se prudce a bezúčelně zvedla ze židle a začala mě v širokých kruzích obcházet.
Čtěte také
Abych vzbudil falešné podezření, přistoupil jsem k oknu a – tak užasle jako bych si prohlížel renesanční obraz – zkoumal rámy, parapet, kličku a výhled na nádvoří. Několikrát jsem se okna dokonce dotknul – a kustodce, jak jsem si povšiml, vždy cuklo ve tváři jako bych se prstem šťoural v Růžencové slavnosti. Hra se dařila. Kustodka nyní zmizela, aby se ve vteřině nečekaně vynořila zpoza Sprangerovy Sebevraždy Sofonisby. Lekl jsem se a velmi tiše syknul. Zdálo se jisté, že můj úlek jí neunikl.
Odpověď na zákeřný manévr tedy byla pádná: vytáhl jsem z toulce mobil a okatě vyfotografoval všechny bezpečnostní kamery, které snímaly sál. Kustodka ztrácela půdu pod nohama. Chvěla se, zapomněla obcházet, nepohnutě stála s rukama v bok za zlatou sochou anděla, pod stropem s výjevy z Trojské války, dýchala a s pootevřenými ústy zírala na mé počínání. Zdálo se mi, že se snad nepozorovaně rozcuchala. Pokud něco z těchto úst vyjde, pomyslel jsem si, není pravděpodobné, že bych to přeslechl.
A v tom okamžiku jsem si uvědomil, že mě vzrušují nejenom vzájemné manévry, ale kustodka sama. Proto jsem poslední krok, po němž mohl následovat už jenom výpad nebo výstřel, nachystal tímto směrem.
Stoupl jsem si před Sebevraždu Lukrécie Hanse von Aachena a sklonil se k obrazu tak, že jsem se špičkou nosu téměř dotýkal plátna. Od nahé paže, z níž sjížděl průsvitný mušelín a na které světlo provozovalo několik divů najednou, jsem nosem zamířil mezi Lukréciiny odhalené prsy, nalité, vztyčené, tvrdé, s bradavkami vzrušenými jako při milování. A právě když špička mého nosu dospěla pod ten levý, kde se dýka začíná bořit do zastíněné hladké kůže, kustodce praskly nervy.
„Opatrně, pane,“ řekla tak něžným hlasem, že jsem překvapením zavrávoral. Tak hebký výpad jsem nečekal!
Narovnal jsem se. Delikátní třpytivá hra byla, zdálo se, u konce. Kustodka se mile a trochu ostýchavě usmívala, dali jsme se do prostého rozhovoru. Zeptal jsem se, zda mívá službu vždy právě v těchto sálech. „Skoro vždycky,“ odvětila a tázavě se na mě podívala. „Ptám se proto, že mě zajímá, který obraz tu máte nejraději,“ nenapínal jsem ji.
Bez váhání mě zavedla k Bruegelově Zimní krajině s bruslaři a pastí na ptáky a s trochou veselé obřadnosti ukázala dlaní na plátno a pravila:
„Můj miláček!“
„A proč právě ten?“ zeptal jsem se.
„Ani nevím. Všichni jsou tam takoví spokojení. Bruslí si a je jim dobře.“
„Ale co ta past na ptáky?“
„Nevím. Mně to nevadí. Patří tam,“ řekla.
Čtěte také
Rozloučili jsme se. Zůstal jsem sám a prošel rychle několika malými sály. V posledním z nich, v těsné místnosti utvářené jako kabinet, jsem se zastavil před jedním z mnoha menších zátiší, které tu byly rozvěšeny.
Zkoumal jsem ten obraz a jako by se ve mně zvedla vlna spatřených Lukrécií a Sofoniseb – ale nízká, protože ji krotil mírný vítr rozhovoru s kustodkou. Byl jsem vzrušený a moji tvář zároveň ochlazovaly poryvy brízy. Zážitky toho dne se propojily.
Na Kalfově Zátiší se skleněnými poháry a citronem se nacházelo devět až deset dráždivých věcí. Zmuchlaný peršan, dva zdobené poháry zpola naplněné bílým vínem, nedoloupaný citron, stříbrný tác, nůž na ovoce s achátovou střenkou atd. Jak výtečně a s chutí zachycené drahé a exotické předměty! Malíř měl krom jiného výjimečný smysl pro jejich luxusní jiskru.
Čtěte také
Dráždivost zátiší spočívala, jak jsem viděl, také v tom, že věci na peršanu, ačkoli rozhozené tak ledabyle, nebyly seskupeny jen kvůli kráse nebo vytříbenosti. Obraz představoval skutečnou přesnídávku, opravdové občerstvení. Dvojice – nedopité poháry byly přece dva – si ho dopřávala před velice krátkou chvílí. Tady se před okamžikem pilo víno, loupal a odkrojoval citron, který oba osvěžil. Všechno zajedli kouskem bílého chleba, který si lámali a možná podávali. Jejich přítomnost ještě doznívala.
Třetím důvodem, proč jsem před zátiším cítil vzrušení a rozdráždění, snad bylo, že věci na obraze se prostupovaly, zásvity a odrazy jimi protékaly a stíraly jejich hranice. Předměty ze sebe vyplývaly a byly lepkavé, všechny potažené jakousi pableskující tesknou blánou.
To zátiší představovalo přestávku ve slasti nebo přestávku mezi slastmi.
Zřetelně jsem zaslechl chvatné ťuknutí dvou číší s bílým vínem, jedné štíhlé a druhé masivní s malinovým dekorem. Viděl jsem v tu chvíli na jejich skle matné stopy po rtech. A plátek citronu ve vyprahlých ústech? Ten jsem nejenom spatřil – rozplýval se mi po jazyce! A když jsem se pozorněji zadíval do šťavnatého křišťálu oloupaného citronu, zahlédl jsem – nepochybuji o tom – Aachenovu Lukrécii. Na lůžku, odevzdanou a vděčnou, s pootevřenými ústy. Trochu rozcuchanou a bez dýky.
Odložil jsem nedojedený chléb a postavil pohár na perský přehoz.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
