Petr Borkovec: Dům se skoro dospělými dcerami
Zítra je Štědrý den a moje skoro dospělé dcery ještě bydlí, už nebydlí doma. Moje dcery jsou na odchodu. Dosud neodešly, ale už nežijí uvnitř domu. Ještě neodešly, ale už si ke společnému stolu nesedají doopravdy, ačkoli u něj občas sedávají.
Moje skoro dospělé dcery se drží poblíž domu – a teď, těsně před Vánocemi, je to obzvlášť zřetelné. Stmívá se brzy, motám něco v domě na svátky a oknem vidím, jak jejich telefony jásají a svítí na různých místech ve tmě na zahradě – tři skoro dospělé dívky mezi tisy a tújemi telefonují s přáteli, píšou si s nimi, smějí se a fotografují se ve třech koutech černé zahrady.
Čtěte také
A za chvíli jejich přátelé přicházejí k plotu a smějí se a volají a moje dcery k nim vycházejí ze zahrady a vítají se (proč se pořád tak vroucně objímají? – říkám si od té vánoční práce, kterou mám uvnitř). A společně pak začnou obcházet dům.
Dívám se a vidím tajemné skupinky, v nichž jdou moje skoro dospělé dcery, jak chodí dokola. Pořád, pořád dokola. Nevzdalují se od domu. Jsou jako malá procesí, která jdou s obětí na hrob. Občas se zastavují a sedají si na chodník a na podezdívku plotu a otevírají víno a podávají si láhev, která se mezi nimi leskne jako oheň. Zakládají kolem domu malé tábory. Zapalují si cigarety. A mluví spolu – mluví a mluví.
Čtěte také
Styděl bych se mezi ně přijít. Nikdy bych tam nešel a neřekl, že bych se s nimi rád napil a dal si cigáro – ačkoli bych rád. Stydím se jich tak, že dokonce ani teď – v tomhle vyprávění – nedokážu napsat jejich řeči, jejich povely a pokyny a průpovídky, které poslouchám tak rád a někdy si je zapisuju. Navíc jsem si přece umínil, že v dnešním textu, nějaký jejich dialog napíšu. Ale nenapíšu, je mi to – nevím přesně proč – trapné.
Dívám se z okna, jak moje dcery a jejich přátelé bloudí v černém oblečení s rozsvícenými telefony tmou kolem domu. Na jejich dlouhé přízračné kroky, na to kroužení, které působí, jako by se něco chystalo. Něco, co brzy vypukne, vylije se, vyřine – a čemu ani trochu nebudu rozumět! Myslím na to – a stojím u toho nejspíš na vánočních štaflích – že moje dcery se podobají skoro dospělým ptačím mláďatům, která jejich matka rozptýlí z hnízda po celém stromě i pod ním (aby dravec, kdyby se objevil, nevyplenil naráz celé hnízdo).
Čtěte také
My, sentimentální a bázliví lidé, je pak potkáváme pod stromem, na spodních větvích stromu, v trávě. A zmocňuje se nás lítost, jsme dojatí a cítíme nepříjemný pocit – ta velká ptačí mláďata působí smutně, opuštěně, ale zároveň vypadají jako nemocná, neumějí létat, jen tak unyle na poslední chvíli uskakují před naší rukou. Jsou divná. Plná neznámých chorob a tajemných záměrů. Pozorují nás netečným okem jako z jiného světa.
To oko, ty oči dobře znám.
K zítřejšímu rodinnému svátku ještě tohle: včera jsem si při úklidu, hluboko v noci, lehl za stočený koberec, abych na chvíli usnul a potom pokračoval v napouštění světa Diavou. Všichni v domě dávno spali. Znenadání v patře vrzly dveře a nejmladší dcera scházela po schodech dolů. Nechtěl jsem, aby viděla, že ležím oblečený na zemi – a tak jsem přestal dýchat a zůstal tak. Dcera vešla do kuchyně a několika tápavými pohyby otevřela dveře lednice. Nedýchal jsem za kobercem a stalo se toto: lednička mlaskla a světlo polilo postavu i část místnosti, v níž se rozsvítily některé hrany.
Čtěte také
Dívka vytáhla láhev vody a hltavě pila, mezi hlty hlasitě dýchala, lednice vrčela. Jak pila, opřela se jednou rukou o okraj dřezu a zavadila o nesklizené nádobí, které tiše důvěrně cinklo. Její vlasy se zaleskly, světlo se s nimi ještě jednou propletlo. A potom se všechno jedním pohybem propadlo do tmy.
Ležel jsem za kobercem a pomyslel si, že sbor zvuků a obrazů, který právě dozpíval – že to bylo nejspíš štěstí. Velmi krátce zahlédnuté strašně sladké štěstí! A sladší o to, že za chvíli definitivně zmizí.
Ale nerozebírám to. Vybavuju si tu chvilku pořád dokola. Znovu a znovu.
Pěkný zítřejší Štědrý večer.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.