Petr Borkovec: O střevlících
Dobré ráno. Nevím, jestli to není troufalé, ale dnes bych se pokusil o proslov, vyprávění, povídku, vzpomínku, úvahu, příběh, podotknutí, příhodu, historii a doslov naráz. Všechno o čeledi Carabidae, čili o střevlících.
Mám rád obyčejné brouky. Obrátím plochý kámen na okraji suchého pole a pod nohama mi vystřelí oddíl střevlíčků a kvapníků.
Jsou tmaví, drobní, zaprášení, s černýma nebo narezlýma nohama, které je svižně nesou přes další hroudu – tak strašně obyčejný a prchavý je to obraz, že se polekám, jestli nemá nějakou hlubší platnost, které bych si měl povšimnout. Ale jsem tak ustrojen, že nevidím dobře pod povrch a podobné vzkazy mě míjejí.
A tak si všímám, že střevlíčci pod prachem na krunýřích skrývají modré i zelenohnědé a kaštanové kovové záblesky a maty a že rýhování krovek má mnoho variací. Ve vteřině jsou pryč. Otáčím rychle další kámen pro tu lesklou nijakou chvilku, která se rozpadá. Chci to opakovat, vidět znovu.
Ale tenhle jde víc do země; vězí ve vlhkém podloží a v začouzené formě pod ním spočívá obrovský střevlík z fialového skla. Zázrak, který nejdřív na zázrak ani nevypadá. Ale pak se až leknu té krásy! Střevlík je v té kapsli natěsnaný s milimetrovou přesností (připomíná řez nábojnicí ze základů myslivosti); nehýbe se, ale vidím, jak je vláčný, čerstvý, jako právě narozený – dívám se a zdá se mi, že přes jeho krovky stéká olej. Sahám do kapsle a zvednu ho: spodek těla má černý a vyleštěný jako gagát, nejčernější drahokam.
Čtěte také
Smuteční brož a pohřební náhrdelník z broušeného černého jantaru, které jsem našel ve skříňce za prostěradly. Klenoty byly zakryté starými příčesky, které babička dávno nenosila – nevěděl jsem, že je kdy nosila – a které se při otevření skříňky výhrůžně nadzdvihly, nadechly. Už je to dávno. Pamatuješ si babiččin pohřeb? Trochu.
Stojím nad odvaleným kamenem – nad malým hrobem, v němž odpočívá střevlík fialový – a ukládám si, abych tomu, co vidím, aspoň chvíli nerozuměl. Aby okamžik před tím, než střevlíka začnu v hlavě srovnávat, porovnávat a přirovnávat na všechny strany, trval dlouho. Sliby porušuju od první chvíle: fialové sklo, nábojnice, olej, brož a malý hrob.
Nábojnice? Ach jo! I metafora je koneckonců lidské rozumování. A dobré metafory jsou poschovávané ve slovech, prosvítají zevnitř – kdybych chtěl (chci!) mluvit bez nich, nemohl bych ani vyslovit slovo „střevlík“. Řeknu „střevlík“ – a mluvím o sobě!
Čtěte také
Zůstat ohromený, a mlčet! Umotat si vlastní jazyk! Nebo mluvit o střevlících tolika různými způsoby, že žádný nebude tak docela platit, jeden střídá druhý, neví se – to je třetí možnost.
Být zticha. Cvrlikat. Opatrně různorodě mluvit.
Můj úplně první střevlík – před čtyřiceti lety – byl měděný. Všechno měděně plápolalo, plápolá – žádné funerální šperkařství. Na hromadě písku, na úplném vrcholku, ležel plátek břidlice. Skoro se písku nedotýkal. Tu břidlici jsem otočil jen tak, aby se neřeklo – jistý si, že pod ní nic není. Vystřelil střevlík s rezavými stehny, právě ukovaný, vytepaný, upečený, ještě nevychladlý.
Jako bychom tehdy všichni stáli v nějakém erbu: hora písku, břidlice, střevlík, já a v měděném štítě zlatý paprsek, který se podobá blesku.
Dobré ráno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
