Petr Borkovec: Lesní vstup

Jan Vrba: Borovice
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Vrba: Borovice
0:00
/
0:00

O spisovateli a myslivci Janu Vrbovi, jehož neúplné sebrané spisy mají 76 svazků, F. X. Šalda napsal, že všechno, co píše, je bezvýznamná nuda, která se hodí leda tak do okresních novin.

Nám to ale ani trochu nevadí – my si dnes ráno u bílého kafe v okresních novinách s chutí zalistujeme! Řeči pana starosty a kulturu v kulturáku vynecháme a rovnou se zahloubáme do zpráv z lesů a polí a revírů. A – to se podívejme! Samá zajímavost!

Pan Vrba napsal třeba povídku o tom, jak jde myslivec na šoulačku (pokud nevíte, co je šoulačka, po kafi si to najděte na internetu!) a načapá sokola, který dobíjí ubohou koroptev. Sedí na ní, svírá ji v pařátech, tepe ji zobákem do hlavy a do hrudi. Myslivci je koroptve líto, zamíří a rozparáděného dravce spravedlivě složí.

A teď to přijde! Když myslivec dorazí na místo činu, spatří polomrtvého sokolíka, který v smrtelných křečích plácá křídly a napůl ustřelená hlava se mu klimbá na krku. A vedle v krvi dřepí koroptev, taky ještě živá, které z puklé hlavy pění mozek a v otevřené hrudi se zmítá živé obnažené srdce. Aby toho nebylo dost, na scéně máme i hnízdo plné krví potřísněných koroptvích vajíček. Myslivec na šoulačce to celé nějak humánně vyřeší, stručně si nad tou spouští zamedituje – a jde po svých.

Lesník Jan Vrba napsal taky dvousetstránkový román, jehož hrdinka, která projde bouřlivým duševním vývojem, se jmenuje Borovice. A je to borovice. Ten strom! To je poměrně riskantní literární podnik. Rozsochatá borovice se v tom románu zamiluje, miluje, otěhotní, má děti, dny, kdy jí tečou nervy, a nakonec umírá na vichřici a rakovinu…
…a jejej, to je hodin! S Janem Vrbou – ať si Šalda říká, co chce – čas ubíhá. Teď ale odložme okresní noviny – a s chutí do zaměstnání!

Borovice mi ale nejde z hlavy. Taky ten strom mám rád. Celý život ho k něčemu přirovnávám – a on se mým přirovnáním usmívá a zároveň se přede mnou předvádí. Když se borovici ve větru otevřou vrchní partie a prudce do nich zazáří slunce, je to zázrak, který se skládá z pomerančových větví, které vypadají jako suché šupinaté anakondy, a vzdušné světlé zeleně kolem, která šedozeleným odstínem připomíná vltavín.

Borovice s pokroucenými větvemi, které trčí z masivních pouzder na kmeni, vypadají jako rohy a paznehty a mírně se pohupují – byla nejspíš blízko všeho podstatného, co jsem v životě zažil.

Pletu se, když si myslím, že každý z nás má nějaký „svůj“ lesní vstup? Vchod do lesa, na který si občas vzpomíná, vídá ho ve snech všeho druhu a chtěl by jím zase někdy vcházet do lesního přítmí? Místo na kraji lesa, kde jeden svět končí, a druhý – tak slibný – začíná.
Můj lesní vstup je plný plochých kamenů a nízkých rozložitých borovic, jejichž kořeny brázdí cestu vedoucí dovnitř lesa.

Sluneční světlo sem dopadá ve skvrnách, které se bez oddechu šplhají a spouští po kmenech. Napravo je průhled na pole, skrz světlý pás bříz a vysokých trav, v nichž se vždycky najdou vstupní houby a kosti. Vlevo houština, v jejímž temném břiše se někdy z lože zvedne malá černá srna – a vyděšená vyděsí k smrti celé to místo. A pod kameny, které okamžitě obracím, kolonie střevlíků fialových.

Ba ne. Můj lesní vstup se podobá mořské bouři, v níž se namísto vln dramaticky přelévají zelenomodré borovicové jehlice, tlusté hladké kmeny se podobají rozkymáceným stěžňům a na světlounkém polním obzoru se zjevuje pruh bílé pevniny.

Anebo je to ještě jinak. Můj milovaný lesní vstup je vyhřáté místo, kde za slunečné povětrnosti zpívají a slibují spanilí slavíci. Moje babička, ještě tak mladá, prostírá plochý kámen bílým ubrouskem, na který skládá chleby s máslem, rajčata a sůl. Podobá se to tu spíš počátku ovocného sadu, v jehož hloubi možná zahraje orchestr. A kdoví, zda vůbec půjdeme dovnitř! Babička a já sedíme ve stínu podsaditých borovic, na kterých dozrávají letní jablka. A je nám dobře.

Nebo…

Už žádné nebo. Vždyť přijdeme pozdě do práce! Ach ten Vrba!