Petr Borkovec: Upravil J. Š.
Dobré ráno. Před dvěma dny, ráno – zrovna když jsem psal ranní úvahu o adventu a narození – zazvonila pošťačka a podala mi parte.
Roztrhl jsem obálku hned u branky, ale byla ještě tma, vůbec nic jsem neviděl. Vytáhl jsem z kapsy mobil a rozpálil lucerničku.
Čtěte také
Stál jsem u branky a svítil si mobilem na to parte; advent, tma, zima, ze dveří, které jsem nechal dokořán, se ozývalo rádio a moderátoři Ranní mozaiky zrovna ohlašovali další pastorálu Karla Ditterse von Dittersdorfa. Jméno mrtvého mi nic neříkalo. Takové jméno: Jan Šmíd. Zavřel jsem dveře, vypnul telefon, sedl si v kuchyni, Karl hrál a já vzpomínal. Pak mi svitlo. Zemřel můj učitel hry na akordeon!
A tak dnešní ranní slovo – s vaším adventním dovolením – proměním v nekrolog; stejně to jednou muselo přijít. A snad nebude tak zle, když nám k tomu po celou dobu bude hrát vzdálená harmonika nějaký starý šlágr. Lepší než ten Dittersdorf!
Na akordeon jsem se učil celou první polovinu 80. let. Matka si to tolik přála. Ale paní profesorka na Základní umělecké škole po dvou letech ztratila trpělivost a jednoho dne šetrně prohlásila, že dál už nebude ztrácet čas. Konec kariéry seriózního akordeonisty jsem potvrdil památným koncertem, na nějž se do Prahy z venkova sjela celá širší rodina.
Čtěte také
Z připravené etudy jsem zahrál dva první takty, pak všechno zapomněl, chvilku seděl mlčky na pódiu a třeštil babičkám a tetám do vyděšených očí. Načež jsem se zvedl, uklonil a odkráčel za oponu. Ale maminka se nevzdala.
Jednoho dne – byl pátek – se u nás doma objevil tlustý pán s vlastními přezůvkami. Představil se jako Jan Šmíd a prohlásil se za mého nového učitele hry na akordeon. Řekl, že s etudami a Bachem upraveným pro harmoniku je konec, že mi „vybuduje repertoár“. Začal mě učit La Palomu, písničky Karla Hašlera, slovenská tanga z 30. let a americké cajdáky všeho druhu.
Založil mi několik notových sešitů, do kterých vlastnoručně psal jednoduché verze těch skladeb. Do záhlaví úplně každé skladby připisoval větu „Upravil Jan Šmíd“. Soustředil se také na takzvané „provazovačky“ – tedy na to, jak plynule přejít z jedné skladby do druhé, aniž bych přestal hrát.
Čtěte také
Zakrátko jsem měl repertoár, v němž virtuózní provazovačky hrály opravdu důležitou roli. Konečně jsem se stal ozdobou rodinných slavností. Od písní Santa Lucia a O sole mio jsem svedl brilantně přejít k Akátům bílým, od Akátů ke skladbě s nezapomenutelným názvem Pojď v chatu mou – a zakončit podivnou směsí, která se jmenovala Jazzová studie. Myslím, že u této kompozice byla poznámka „Napsal Jan Šmíd“.
Babičky, tety i matka byly prostě nadšené.
Páteční večerní vyučovací hodiny vypadaly vždy stejně. Hodinu jsme s učitelem a akordeonem značky Melodia zápasili v obývacím pokoji (vzpomínám si, že mi neustále stříhal nehty – nůžtičky si nosil). A potom se ozvalo zaklepání a do pokoje vplula matka s kávou a chlebíčky. Postavila to na stůl, sedla si stydlivě na okraj pohovky a upřela na učitele velké hnědé oči.
Čtěte také
Jan Šmíd mi mlčky a slavnostně sejmul akordeon, povolil řemeny, nasoukal se do postroje a – spustil. Hrál a hrál a hrál – a maminka poslouchala a já jsem poslouchal, učitel pořádal chlebíčky a hrál, srkal kávu, žongloval s provazovačkami a hrál a hrál. Náš obývák se proměnil v teskný hotelový bar.
Když lekce skončila, učitel si spakoval bačkory, vyšel na temnou chodbu a – vždycky, úplně vždycky, každý pátek mezi lety 1983 až 1985 – pronesl větu „Já si tady někde bliknu.“ A místo světelného vypínače zmáčkl strašně hlasitý zvonek.
Říkali jsme mu s maminkou „Monsieur Bliknu“.
Spěte sladce, monsieur! Ať je vám země lehká jako ty vaše provazovačky. Ještě se uslyšíme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
