Petr Borkovec: Včera v Berlíně

25. říjen 2019

Mám rád ta místa v povídkách Gustawa Herlinga-Grudzińského, kdy spisovatel zarazí spád spletitého vyprávění jednoduchou otázkou „Co ještě popsat?“.

Obyčejně pak přijdou dva tři odstavce výjimečně nápaditého popisu krajiny, pozdně středověké řezby nebo renesančního obrazu, v nichž „místo trnové koruny svírá hlavu Krista cosi jako černý snubní prsten“ a „jezera jsou plochá jako podzimní záplavy“.

Čtěte také

Říjnové odpolední světlo na berlínském bulváru Kurfürstendamm je ploché jako jezero a kolem prochází starší výstřední Berlíňanka, která má na hlavě místo klobouku cosi přesně mezi trnovou korunou a obřím černým snubákem – když si kladu stejnou otázku. Co ještě popsat? Za dva dny odjíždíme, byl to pěkný říjen mezi berlínskými dýněmi, pečenými kaštany a všudypřítomnými chryzantémami.

Nedívám se tam, ale vím, že na rohu bulváru a Joachim-Friedrich-Strasse sedí, na chodníku pod jedním z očíslovaných platanů, „tulačka“. Alespoň tak jí říkají moje malé dcery. Právě ji bych chtěl popsat.

Mladá a silná, vlastně docela hezká, s pihami ve světlé pleti. Za celý měsíc nebylo dne, kdy bych ji nezahlédl. Táboří u paty stromu na vrstvě barevných látek a kusů oblečení, jejíž podklad tvoří pruhy černého sametu. Alespoň to vypadá jako černý samet – a její šátky a přehozy, trhance a smotky protkané blýskavými nitěmi, a vůbec všechny věci, které ji obklopují, v každou denní dobu září na tom podkladu jako důstojně uložené klenoty.

Čtěte také

Carevna leží uprostřed, s dlouhým teple podšitým pláštěm přes ramena. Ale její carství je divoké a vzdálené a nesrozumitelné, jak prozrazuje hlavní insignie – až k zemi sahající „cop“ spletený a schumlaný ze všeho na světě, co se blyští a třpytí, obludný tučný „dred-lock“, nad nímž oči přecházejí, připnutý někde na límci k plášti tak šikovně, jako by to byly skutečné vlasy.

Práce na tom copu všech copů – navazování, svazování, rozmotávání, smotávání, provlékání – jí vyplňuje dny. Někdy si k tomu královskému předení maluje obličej; zdálky se pozná, jestli zrovna válčí nebo se raduje.

Jenom jednou jsem ji slyšel promluvit. To když si nejstarší dcera dodala odvahy, přistoupila blíž a zeptala se: „Wie heisst du?“ – „Anna,“ odpověděla tak mírně a stydlivě, až mě to překvapilo. Nejspíš se mi jenom zdálo, že slyším slovanský přízvuk – Polka?, nevím. Byla bezzubá, pod horní dásní jsem zahlédl hnědou čáru. Dcera ukázala na odstřižek lesklého fialového motouzu a udělala prosebný výraz. Ale Anna polekaně zavrtěla hlavou, shrábla ten fialový záblesk a přitiskla si ho na prsou.

Čtěte také

Naproti jejímu ležení je květinářství a obchod humanitární organizace Oxfam, v němž se za nepatrné ceny dostanou věci z char­lottenburských a wilmersdorfských domácností. Nejkrásnější předměty se ocitnou ve výloze a každé úterý ve tři odpoledne se vydraží. O dražbu v pravém slova smyslu nejde, cena se nemění – pokud je víc zájemců o jednu věc, hrají se prostě kostky. Vrhcáby na malém zeleném froté ručníku vedle pokladny.

S mou ženou jsme si vybrali porcelánovou bílou vázu, která z boku působila až kubisticky, ale pohled shora nabídl vláčně se vlnící květ. Tak se nám líbila, že jsme se rozhodli hrát.
V ob­chodě bylo plno a po váze kromě nás toužilo dalších pět zdvižených rukou. Jedna z nich patřila tulačce.

Anna stála mezi ostatními, ani vzadu, ani vepředu, nenápadně, jak jen jí její účes, ten nepřehlédnutelný odznak hodnosti, dovoloval, a – jak někde píše básnířka Vlasta Dufková – „páchla jen decentně“. Nepřálo nám štěstí a vypadli jsme v prvním kole. Ale ani Anna vázu nezískala, o vlas prohrála v kole posledním. Beze slova vyšla z obchodu, hrdě a plaše se vrátila ke svým věcem.

Čtěte také

Druhý den jsem o dražbě vyprávěl svým dcerám. „Kdybych tu vázu vyhrála,“ řekla šestiletá Sidonie, „dala bych jí Anně jako dárek.“ A dodala: „Chudák tulačka.“ Po další rozpravě jsme se shodli, že to takhle dopadlo i bez nás. Lidé, kteří v dražbě zvítězili, určitě darovali vázu tulačce. A Anna teď sedí na svém místě a rukama i nohama objímá tu vázu, která je plná barevných a třpytivých odstřižků a stužek.

„Odpoledne se půjdeme podívat,“ řekl jsem. Ale zapomněli jsme na to.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio