Petr Borkovec: Civění do fíkovníku s nezralými fíky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Civění do fíkovníku

Dobré ráno na břehu moře! Vstal jsem dnes ve čtyři a poslouchal sovy, které před rozedněním létají mezi pobřežními oleandry a fíkovníky.

Občas usedají na značky zakazující rozdělávání ohňů na pláži. Jejich přelety jsou robustní a zázračně zpomalené a sovy při nich vypadají jako jiná zvířata – připomínají mi okřídlené paviány.

Z balkonu pozoruju, jak slétají do písku a pečlivě si čistí peří – i tehdy připomínají opice, jen menší a hbitější, s roztomilými kulatými hlavami a směšnými pohyby. Zkrátka, jsou čtyři něco, stojím na balkoně a nad mořem plachtí opice a houkají. Jdu si uvařit kávu. 

Vařím a vzpomínám na italskou babičku své ženy, která připravovala nejlepší moka na světě v nejšpinavější moka konvičce na světě. Nonna tvrdila, že konvičku neumyla od roku 1984. Zato pečlivě, každou chvíli, vyměňovala těsnění. Nikdy nepoužívala vodu, ale vždycky minerálku značky Ferrarelle. A kávu do hliníkové konvičky nesypala ani nepěchovala – pro to, co dělala, se těžko hledá přiléhavý výraz: dalo by se nejspíš říct, že ji tam – a to velice temperamentně – po vrstvách lisovala. U toho vydávala vysílené steny. Když jsem její espresso pil v roce 1997 poprvé, omdlel jsem.  

Piju kávu, kterou jsem si sám uvařil, nonna už umřela a moje káva proti té její nestojí za nic. Vracím se na balkon, civím do koruny fíkovníku s nezralými fíky a sleduju první staré páry, které se rozkládají na pláži. Je půl šesté. Jak to tyhle letité manželské dvojice se sebou a s ranním mořem báječně dovedou!

Starci pomalu a zlehka zahloubí slunečník do písku a nechají ho sklopený. Potom rozloží dvě vetchá hliníková křesílka, daleko od sebe a každé obrácené na jinou stranu. Jejich ženy, v šatech a slunečních brýlích s rukama v bok mezitím hlídají hliníkové moře, nad nímž teprve vyjde slunce. Nikdo nemluví, všechno je dávno domluveno.

Jakmile je sezení přichystáno, stařenky usednou a rozloží noviny. Muži mezitím berou hole a sáčky a v mokrém písku, na něž se prostírají cípy vody, loví malé škeble vongole. Podle drobných otvorů a bublin v písku poznávají, kde a jak hluboko škeble spočívá – pak už jen přesně zarazit tenkou hůl. Nevzdalují se příliš od žen s novinami.

Sáčky se plní. Už teď voní spaghetti alle vongole, které budou mít k obědu. Z pláže odjíždějí hned, jak vyjde slunce, jakmile začnou přicházet první mladé rodiny s náklady plážových věcí. 

Piju druhou kávu, civím z balkonu na pláž a do fíkovníku. Pak si zas vzpomenu na nonnu a jako ona pečlivě zavřu a zapáčím všechny okenice, co vedou k moři a slunci, a otevřu okenice a okna na opačné straně. Byt u moře se noří do vnitrozemského šera a z otevřených oken do něho vchází mírný vítr, v němž se hliníkově lesknou vrabci, jiřičky, nádobí ve dřezu a já. I káva má najednou hliníkový odlesk, její chuť se podobá té babiččině, trochu.

Sedím v chladných stínech a vnímám, jak se do okenic, které jsem zavřel, tlačí rozpálené slunce, motory parkujících aut a mopedů, probuzený plážový život a horký vzduch. Pak to nevydržím a v okenici udělám pěticentimetrovou škvíru: plážový svět prořízne byt, volání prodavače kokosů ozáří některé partie interiéru, sálající vzduch promění lesk věcí. I lesk kávy. Škvíra v okenici se podobá zastavenému blesku a nemá vůbec nic společného s okolím.

A tak to zkouším dál – kombinuju možnosti, které nabízí ta složitá sestava okenic, oken, světla, stínů, petlic, táhel, moře, ticha, slunce a zvuků. Nakonec to všechno otevřu dokořán, vyjdu na balkon do pobřežního řevu a horkého světla a dívám se do fíkovníku s nezralými fíky.  

U moře neuvažuju, nečtu, nekoupu se, neopaluju! Jsem doma a zavírám a otvírám a civím. Dobré ráno!