Petr Borkovec: Zvířecí záchranka

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Poštolka

Někdy na začátku června, ráno, jsem uprostřed naší ulice uviděl ježka. Potácel se ze strany na stranu a na silnici za ním zůstávala tenká čárka hnědé krve.

Když jsem se k němu sehnul, nezavinul se, jen se tak odevzdaně shrnul ke straně a obrátil mým směrem zakrvácenou tlamičku. Otvíral ji a zavíral, břicho se mu třáslo a občas v něm ošklivě zaškubalo. Po chvilce se obrátil a zuboženě se vlekl dál. Spíš to jen zkoušel.

Petr Borkovec: Jitřní lov

Králík

Dobré ráno, dnešní den začneme nefalšovanou loveckou historkou.

Vzal jsem ho domů, vystlal mu krabici trávou. A vedle misku s vodou. Spíš jen proto, že voda ke zraněnému tak nějak patří – věděl jsem přece, že ježek teď nebude pít! A dál? Dál telefon a internet. Do vyhledávače jsem napsal „zraněné zvíře“, vyhledávač nabídl „zraněné zvíře kam volat“. Tak jsem se dostal k záchranným stanicím a k Pražské zvířecí záchrance. „Dobrý den. Našel jsem ježka. Nejspíš ho něco přejelo. Žije.“

Za hodinu v naší ulici přibrzdilo auto s nápisem „Zvíře v nouzi“ a z auta vystoupil mladík se špičatým nosem a měkkým hlasem. Jako obdivovatel Geralda Durrella jsem byl trochu zklamán: čekal jsem zarostlého přírodovědce s hlubokým hlasem, který spíš nepoužívá.

Tenhle záchranář byl mluvný: mezitím, co ježka přebíral, dozvěděl jsem se podrobnosti o životě ježků západních, pár krušných aktualit ohledně českých řidičů, krátké dějiny zvířecí záchranky a taky to, že dávat pod zraněné zvíře čerstvou trávu není dobrý nápad. Poraněným zvířatům je zima, potřebují být v suchu a teple – a z nastlané trávy jde vlhko a chlad.

Petr Borkovec: Konec koledování v Louňovicích pod Blaníkem

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích pod Blaníkem

V Louňovicích pod Blaníkem – středočeském městečku, kde se narodil Jan Dismas Zelenka, já a několik dalších lidí – bývalo kolem Velikonoc pěkně.

„Nevypadá to s ním dobře,“ uzavřel záchranář a zabouchl kufr.
„Co s ním teď?“ zeptal jsem se.
„Vezmu ho do Jinonic, do záchranné stanice. Tam se uvidí. Jestli zranění nejsou vážná, dostanou ho z toho. Ježky uměj.“
„Můžu vám pak zavolat?“ řekl jsem.

Odpoledne jsem zavolal. Záchranář řekl, že ježka bohužel museli utratit. Zranění vážná byla.

Takhle jsem se seznámil s pražskou zvířecí záchrankou pro divoce žijící živočichy a se zvířecím zachráncem Prokopem. A za krátký čas jsem se na krátký čas stal záchranářem-pozorovatelem: požádal jsem Prokopa, zda s ním mohu několik dní jezdit. A dívat se. A poslouchat. Prokop souhlasil.

Petr Borkovec: Turiec, Mária a já

Turiec

Před dvaceti lety jsem nečekaně vyženil střední Slovensko, Turiec, Velkou Fatru, Malou Fatru, starú mamu, Blatnicu, Národný cintorín, hory Tlstú a Ostrú.

Jezdili jsme. Strakapoud s rozklovanou hlavou; další ježek; srnče, které čeká na matku na dost nešikovném místě; mládě holuba hřivnáče, které napadly straky; rorýs, co nemůže vzlétnout; mladý špaček; lišče ztracené v autoservisu u dálnice. Paní na procházce se psem, řidič náklaďáku, stařenka, která nevychází z domu, matka v domácnosti, dredatá rozjuchaná holka z autoservisu.

Tahle služba se skládá ze setkání s nálezci všeho druhu a z detailních pohledů na zvířata, která člověk zná z dálky, letmo, z fotek nebo vůbec. A skládá se také z postřehů a zkušeností přírodovědců, kteří o zvířatech a lidech ve městě hodně vědí a dovedou to s nimi. Je toho dohromady hodně: tahle služba jsou dny, kdy nevím, kam se dřív podívat, co dřív poslouchat.

Lidé jsou ohledně zvířat zmatení. Neznají často ani jména běžných živočichů. Nevědí, jak se k nim chovat, jak o nich mluvit. Tu propast často zaplňují bujnými city. O zvířatech přemýšlejí jako o lidech – zvlášť u nalezených mláďat je to výrazné. Prokop několikrát dostává vynadáno, když nálezcům vysvětluje, aby se zvířete nedotýkali, aby šli dál svou cestou, aby to nechali, jak říká, „na přírodě“.

Petr Borkovec: Na entomologické burze

Mormolyce

Dobré ráno. Minulý čtvrtek otřásla strašnickou entomologickou burzou hádka, jakou nepamatují ani sběratelé narození mezi válkami.

„Cože, vy nepřijedete? No to jsem si mohl myslet? Kos pro vás asi není dostatečně atraktivní, co?!“ Taxikář, který najde ptáče poklované hladovými strakami, do telefonu o ptáčeti mluví vzrušeně jako o „ubožáčkovi“ a o strakách jako o „černym svinstvu“! Svět postezopských bajek.

Ale ti, kdo telefonují, nejsou lhostejní. To je nejdůležitější. Poslouchám Prokopa, jak měkce a trpělivě vysvětluje jednoduché věci, které jsme zapomněli (nebo možná nikdy nevěděli). Třeba, že větší ptáčata se rozptýlí z hnízda do koruny stromu i pod něj: jednak je jim v hnízdě těsno, jednak je případný predátor nesežere všechna.

A tak nehybné ptáče pod stromem neznamená, že vypadlo z hnízda a že je třeba zasahovat. A mimochodem, pokud se takovému ptáčeti něco skutečně přihodí (třeba ho poraní pes), nebojte se ho vzít do ruky! U ptáků tohle pachové pravidlo neplatí. Lidé Prokopa poslouchají. A příště určitě znovu zavolají.

Petr Borkovec: Goliáši na ananasech

Zlatohlávek goliáš

Když se řekne Afrika, jako první se mi vždycky vybaví verš básníka Zbyňka Hejdy, který zní „Afrika není zas tak daleko“.

Pečlivě si zapisuju všechny ty lidské metafory o zvířatech. Nadšené poslouchám Prokopovy postřehy. Ale nejraději ze všeho si zvířata zblízka prohlížím!

Rezavá hlava strakapouda jako by nebyla z peří, ale z jiného materiálu, podobá se spíš něčemu rostlinnému, květu škumpy například. I barva je shodná. Mladý rorýs s obrovskýma očima působí jako by byl stvořen z tenkého šedostříbrného skla, které ještě nezatuhlo. A ten malý zázrak, když srnče vstane z lože a udělá pár kroků: klopýtá a prohýbá se tak, že to vyhlíží jako by pokosená louka byla zelená voda, kterou se nešikovně brodí!

A nad zeleným jezerem zapadá slunce. Dobré ráno.

Autor děkuje za spolupráci organizaci Zvíře v nouzi