Petr Borkovec: Jitřní lov

Přesně před 130 lety se totiž narodil spisovatel a lesník Jan Vrba, autor báječných knih Jitřní lov nebo Chromá liška a jiné příběhy. Dobrá, není pravda, že to bylo přesně před 130 lety, ale kdo by se tím v sedm ráno zabýval. Takže:

Petr Borkovec: Konec koledování v Louňovicích pod Blaníkem

V Louňovicích pod Blaníkem – středočeském městečku, kde se narodil Jan Dismas Zelenka, já a několik dalších lidí – bývalo kolem Velikonoc pěkně.

Stmívalo se, venku se ženili všichni čerti, ale v loveckém srubu bylo útulno. Erik upekl brambory, osmahl hrášek a nakrájel studené hovězí. Barnabáš uvařil kotel kávy. A já – já otevřel láhev rumu. Lovili jsme už dvacátý den, u všech čtyř stěn se vršily kožešiny. Sotva jsme začali s jídlem, ozvalo se ostré zaklepání na okno.

Erik se natáhl pro kulovnici. Barnabáš tiše položil hrnek. Já – jmenuju se Petříček, těší mě – jsem neudělal nic.

Pak se Erik zvedl, prudce otevřel okno a vrazil hlaveň do tmy. Ale byl to planý poplach: objevilo se rozložité jelení paroží, pak jelení hlava a čtrnácterák, kterého jsme před pár dny zahlédli na planině, upejpavě zamrkal v okně a řekl:
„Dobrý večer, pánové. Tak prosím.“

Petr Borkovec: Turiec, Mária a já

Před dvaceti lety jsem nečekaně vyženil střední Slovensko, Turiec, Velkou Fatru, Malou Fatru, starú mamu, Blatnicu, Národný cintorín, hory Tlstú a Ostrú.

A vtáhl paroží zpátky a začal se u okna složitě otáčet a nastavovat tak, abychom měli jeho srdeční komoru před sebou jako na dlani.
Erik zlomil pušku a zahučel:
„Hele, máme za sebou těžkej den a ještě jsme nevečeřeli. Navíc si chceme povídat. Přijď zítra.“

Ani nečekal, co jelen na to, a zabouchl okno.
„Nemá co dělat, tak votravuje.“
„Přesně,“ souhlasil Barnabáš.
„Petříčku, víš, že seš dneska na řadě?“ řekl zas Erik.
„Jo, ale jsem unavenej,“ odpověděl jsem.
„Neuznává se,“ houkl Erik.

„Tak dobře,“ vzdychl jsem a poslušně spustil. „Otce jsem nepoznal. Matka měla spoustu podivné práce ve městě. Vychovávala mě babička. Byl jsem odjakživa tlusté a tiché dítě. Babička mě nikam nepouštěla. Když jsem zrovna nejedl, poflakoval jsem se po zahradě, ve stodole a na půdě. Dál jsem nesměl – i kočky měly víc volnosti.

Petr Borkovec: Historie srnčí nohy

Ačkoli po něm toužím a pátrám od dětství až dodnes, nikdy, nikdy, nikdy jsem nenašel shozený paroh. Ani v lese, ani v poli. Ani jelení, ani srnčí.

Jednoho dne jsem na půdě mezi prázdnými pytli objevil zrezivělou vzduchovku. Neměl jsem ale žádné broky ani diabolky, tak jsem střílel pšenicí. Zhotovil jsem si terče a hodiny trávil střílením pšeničných zrn. Střílel jsem do všeho, do pytlů se šrotem pro slepice, do zavařovacích sklenic i do uschlých svatebních pugétů. Párkrát jsem pšenicí prohnal naši kočku. Střílel jsem vestoje, vleže, vkleče, s pečlivým mířením i bez.

Postupně se ze mě stal obstojný střelec. Zasáhnout minci postavenou hranou na vysoký trám byla hračka. Po půl roce cvičení se mi podařilo vyměnit zapalovač za plnou loveckou patronu značky Sellier & Bellot. Vysypal jsem z ní broky a poprvé jsem měl opravdové náboje. Nějakou dobu jsem na půdě trénoval s broky, a když jsem vyčerpal všechnu fantazii ohledně terčů, cílů, poloh a způsobů střelby, vymyslel jsem plán. Zastřelím ptáka.

Už večer jsem si nachystal vzduchovku a broky ke kočičí díře, která vedla do zahrady. A když se začalo rozednívat, oznámil jsem babičce, že musím na záchod, a vyrazil.
Ach, jako by se to odehrálo dnes, teď: je brzy ráno a je mi osm, stojím v pyžamu na zahradě, u oka vzduchovku nabitou opravdovým brokem, mám strašně málo času a – nevím, do čeho živého střelit. Nikde ani ptáčka.

Petr Borkovec: Na entomologické burze

Dobré ráno. Minulý čtvrtek otřásla strašnickou entomologickou burzou hádka, jakou nepamatují ani sběratelé narození mezi válkami.

Vtom si všimnu, že jeden z králíků v králíkárně sedí hned u dvířek. Vím, že tohle nesmím, ale přesto zamířím (jen ledabyle, jen tak!) – a vystřelím. V tu chvíli se stane něco hrozného: králík příšerně piští, piští na celé ráno, na celou vesnici, rozběhnu se ke kotci a vidím, že králík leží na zádech, nohy se mu cukají v křeči a z oka mu vytéká hnědozelený šlem. Ostatní králíci kolem něj běhají v panice kolem dokola…

Když babička, celá spletená, zjistila, co se přihodilo, nejprve králíka, který pořád ještě nebyl mrtvý, bez jediného slova zabila ranou do týla. Holí. Potom mlčky zajistila zbraň a střelivo. A nakonec mě bez řečí přehnula přes koleno a před králíkárnou mi dala poprvé a naposledy na zadek. Holí. Tou samou. A to tak, že jsem si skutečně nemohl sednout. Nikdy dřív ani později, věřte mi, jsem takový výprask nedostal. Takový byl můj první lov, kamarádi.“

Polknul jsem a odmlčel se. Ve srubu zavládlo hrobové ticho.
„Ty naše chuděrko,“ ozval se po chvíli Erik. „Ještě, že nás máš.“
„Přesně,“ řekl Barnabáš.