Petr Beneš: Dvojí krajina

Vzduch byl ostře průzračný, nebe vysoké a zářivě modré, jarní barvy už plnovýznamové, výrazné, ale stále ještě křehké; ne však křehkostí churavou, unavenou jako na podzim, ale křehkostí mláďat, vytažených ze země na vzduch intenzivním světlem.

Čtěte také

Petr Beneš: Kus nábytku

Mladé barvy, šrafovány ještě neolistěnými či jen ochmýřenými metličkami stromů a keřů, se zatím jen lehce dotýkaly základních tvarů krajiny. Ty jsou ve Středohoří přítomné jednoznačně, až didakticky jako v kabinetu geometrie: vrchlík kopce, dvojklanný či trojklanný hřeben, sedlo, svah, skála, nakloněná rovina polí. Barvy se do nich teprve rozechvěle strefovaly.

Časné jaro umožňuje barevné kombinace, které za chvíli už možné nebudou, např. sousedství nejrůznějších odstínů čerstvé zeleně a okrové, kávové, skořicové či popelavé barvy ještě otevřené, nezarostlé ornice. Jen napěněné koruny rozkvetlých stromů, bílých trnek a slivoní, žlutozelených javorů a zarůžovělých meruněk zjemňovaly ostré kontrasty základních barev a tvarů.

Čtěte také

Petr Beneš: Jak se dívat na hada

Příkopy a okraje cest a lesíků byly jako secesní vyšívané ornamenty z petrklíčů, fialek, orsejů, sasanek hajních i pryskyřníkovitých a blatouchů a různě tvarovaných stébel trav. Kromě barev jsem intenzivně vnímal všudypřítomné projevy života: pučení, rašení, rozvírání poupat, čechrání právě vyklubaných listů.

Vzduch byl jako pokreslený, propletený čarami ptačího letu: táhlými oblouky žlun, rozhozenými tyčinkami vrabčího hejna vytrysklého z křoví a trajektoriemi skřivaního letu, prudce směřujícími ke kolmici se zemí. Navenek se to ptačí hemžení zjevovalo nevyčerpatelnými variacemi zvuků. Jen osamělý dravec, který čas od času přelétl na krajem, byl vznešeně tichý. Táhlým pohybem svých širokých křídel v pravidelných intervalech smazával tu změť ptačího pohybování a křiku jako ruka učitele smazávala dříve houbou to, co malí žáčci napsali o přestávce na tabuli.

Čtěte také

Petr Beneš: Vzpomínky až příliš známé

Na cestě přede mnou se proplétali tři motýli, každý jiného druhu a barvy: křídově bílý, skořicově hnědý a jasně žlutý. Ten se nakonec vymotal ze sítí třepotavého pohybu dvou ostatních, a ještě dlouho se přede mnou v letu rozvíral a zavíral jako žluté, mrkající oko v suché, sloní kůži podobné tváři vrchu Raná na pozadí.

Myslel jsem na Trojici. Na proplétání jejích osob a na Syna, který jako světlo z jejího bezpečí vylétl mezi nás. Napadlo mě to možná proto, že stále ještě jsou Velikonoce, možná i proto, že v té uvnitř prastaré a na povrchu podivně čerstvé, jako by zkusmo nahozené krajině, podivně chyběly téměř jakékoli sakrální body: žádná Boží muka, křížky, mariánské obrázky. Jako by krajina byla ještě nepokřtěná – tomu by odpovídaly ty čerstvě vylíhlé barvy – nebo už rouhačskou historií odsvěcená, člověkem opuštěná, jen na okrajích po tisíciletí dobývaná, utínaná, hloubená, na ruby obrácená.

Čtěte také

Petr Beneš: Agnieszka a Franz

Krajina jakoby vynesená vzhůru v proudech lávy a zlomená zpět k zemi. Krajina ve smutku či v soustředění, krajina plaček i nevěst, krajina čediče i znělce. A na úbočí Rané se občas nad tenkou, výraznou linku hřebene, jako vystřiženého z papíru, vydulo křídlo padáku, jako by zjevovalo, kolik tvarů v sobě nese vítr.

Okouzlený jsem šel krajinou zviditelňující vnitřní život Země, krajinou darující člověku omyté, očištěné vidění, které nespočívá v realistické pozornosti k detailu ani v impresionistickém vcítění se, ale ve schopnosti vidět a viděné myslit. Krajinou, jejíž podoba se vysloví v základních pojmech a jejich vztazích. Krajinou, kterou jít znamená nacházet strukturu. Krajinou podobnou krajině těl Adrieny Šimotové, v krásně strohém prostředí lounské galerie schoulených, zlomených, zatížených, zjevených dotykem, jen letmo obtažených barvou, těl vyzývajících ke vztahu a ke starosti.

Jeden z obrazů představuje žlutou, rozevřenou náruč. Vznikl o Velikonocích.