Petr Beneš: Agnieszka a Franz

Troufnu si to říct, protože se podobně jako Adalbert Stifter či Miroslav Petříček stal jakýmsi ustavičně přítomným pozadím mého přemýšlení, aniž bych ho musel stále znovu číst nebo z něj dokázal bez problémů citovat.

Na počátku svého zájmu o Kafku jsem trpěl dost velkou trémou, měl-li jsem o něm cokoli veřejně říct. Hodně mi tenkrát pomohlo, když se mi po jedné mé přednášce právě o Kafkovi (tuším, že šlo o povídku V kárném táboře, která i v novém filmu hraje podstatnou roli), dostalo pochvaly od vlídného starého pána, který se mi představil jako Josef Čermák, legendární redaktor Odeonu, germanista a Kafkův znalec.

U většiny autorů mě moc nezajímá jejich život, ani jejich mimoliterární názory; jde mi o jejich dílo. U Kafky to ale nefunguje. Jeho dílo a život jsou jeden celek. Myslím, že k porozumění Kafkovi člověk musí sdílet určitou náladu, postoj, základní životní nastavení, bez nějž jej nepochopí. Tímto nastavením je podle mě až nemilosrdná důslednost či spravedlnost jako výraz svobody, pochybnost a váhání jako nejpevnější východisko, maximální účast projevovaná plachým odstupem.

Čtěte také

Petr Beneš: Radikální něha

Sdílený životní pocit pak může vést i k podobnosti života až do detailů. To, co mnozí na filmu vnímají jako přehnané, vnímal jsem já jako zcela autentické. Zvolené obrazy jsou jistě zkratkou, nikoli však zjednodušující. Jednak i ty nejbizarnější mají reálný základ, jednak odpovídají Kafkovu myšlení, nakolik mu rozumím. A o obrazy, ne o příběh či filosofický komentář, jde u Kafky i ve filmu o něm především.

Je zde přítomna karikatura, groteska, fotografie, vše, čím byl sám Kafka okouzlen. Zcizující efekty, např. přímé komentáře do kamery z úst některých postav, vyjadřují distanci mezi textem, životem a interpretací, která při vší jejich provázanosti právě u Kafky hraje velkou roli. Na jedné straně jeho dílo snad nejvíce ze všech moderních autorů odráží jeho život, na druhé straně se ale vůbec nepohybuje v rovině klasické autobiografie či módní autofikce.

Čtěte také

Petr Beneš: O heterofylii

Tak za postavami otců v Ortelu, Dopisu otci, Proměně jistě můžeme vnímat Hermanna Kafku i napjatý vztah mezi ním a synem, zároveň ale literární obraz nekonečně přesahuje možnosti úzké autobiografické interpretace a dosahuje skrze jedinečnou konkrétnost universálnosti výpovědi.

Humorné ztvárnění současného turistické průmyslu kolem Kafky pak ve filmu odkazuje mj. na různé způsoby přivlastňování jeho díla, přičemž mohu dosvědčit, že požírání hamburgerů z biomasa prý à la Kafka (vzhledem ke Kafkovu vegetariánství absurdní) je méně zavádějící než mnohé mystické, esoterické, religiózní a psychoanalytické interpretace Kafkova díla. Kafka je podle některých kritiků ve filmu stále v tenzi, v křeči, přepjatosti, dokonce i když vesluje.

Čtěte také

Petr Beneš: Očima holubice

Kromě toho, že veslovat proti proudu tak, abych se skutečně zapotil, asi bez námahy možné není, musím protestovat proti extrému, který, snad aby vyvážil svévolné existencialistické, teologické a metafyzické výklady, snaží se Kafku ukázat jako tzv. „normálního“. Franz Kafka jistě nebyl zachmuřeným podivínem, ale lehký, snadný a uvolněný jeho život nebyl určitě.

Naštěstí se postupně objevují duše, které mé disentní stanovisko sdílejí. Skvělá herečka, která před lety utekla k cirkusu, tzv. velké kultury se straní, hraje se svým manželem na náměstích a návsích o bláznovi, v kině byla po mnoha letech – a byla tam šťastná. Jiná spřízněná duše, filmová kritička, byla věcnější: natočit film o Kafkovi podle ní v dnešní době jinak asi nejde!