Petr Beneš: Radikální něha

Jedním z témat výstavy ostatně byla i proměna vnímání prostoru, aby byl zbaven dominantních výkladů z pozice vítězů, nikoli ale prostřednictvím nějaké nové ideologie, ale spíše pozorností k potlačovaným kontextům.

Čtěte také

Petr Beneš: Cestování s ptáky

Protože autor pochází ze země, která se dodnes absurdně jmenuje po tom, kdo zahájil kolonizaci kontinentu, jde mu často právě o kontexty koloniální. Ty ale slouží jako místo výzkumu vztahu moci a něhy i na jiných rovinách života.

Stopy koloniálního výkladu světa jsou přítomny v naší kultuře často na místech privilegovaných, v pomnících na náměstích, v muzeích a galeriích. A také ve jménech, která několikrát jako kalky převedena z jazyka do jazyka původní souvislost už ztratila, historické zatížení jejich významu ale trvá (např. francouzský přepis německé verze portugalského pojmenování pro krevety v názvu Kamerunu).

Ze stop koloniálních příběhů zbyla torza, třeba mohutná chodidla v botách dobyvatelů, jak trčela v jednom ze sálů Rudolfina, pevná, velká – a bez těla. V jiné místnosti byly symboly mocné minulosti použity jako podklad a nádoby pro bující vegetaci, třeba torza z kovové sochy císaře Augusta prorostlá tropickými rostlinami.

Čtěte také

Petr Beneš: O heterofylii

Argote symboly nevysvětluje, spíše je zapojuje do nových souvislostí. Anebo nově ukazuje absurditu těch souvislostí, v nichž jsme si je zvykli vnímat, jako je třeba přítomnost pomníku francouzských vojáků padlých v první světové válce, který v kašně na náměstí hlavního města Kamerunu působí jako izolovaný ostrov.

Když v pozoruhodném autorském filmu o umělcových intervencích vidíme vítězný obelisk, jak se pokládá na zem „k spánku“, sochu Kolumba, jak projíždí Madridem a zaplňuje, dobývá prostor evropského velkoměsta nebo se s ním naopak loučí nebo sochu stratéga koloniální rasové politiky na pomníku v centru Paříže, jak je jeřábem sesazen z piedestalu a chvíli levituje ve vzduchu, prožíváme, že význam není věčný, ale je v pohybu a že jsme to my, kdo jej můžeme do pohybu dostat, za předpokladu, že jsme ochotni vidět věci jinak a sami se pohnout, ptát se, zpochybňovat a přijmout i to, že symboly, kterým dřívější kultury, náboženství a ideologie rozuměly po svém, mohou nabývat zcela jiných významů a mohou být přivlastněny kulturami či subkulturami, které jejich původní význam neznají nebo nepotřebují znát.

Čtěte také

Petr Beneš: Překvapivá svoboda

Napadá mě, že pro mnohé lidi pohybující se zcela mimo rámec křesťanské víry, tzn. i mimo její odmítání, vstupují také křesťanské symboly, třeba tělo ukřižovaného, do jiných souvislostí, např. s performancí, s bolestí sebepoškozování, s depresí.

Stačí jen trochu změnit kontext a celá hra vztahů a významů mezi symboly z různých rovin geografických, časových, společenských či náboženských dá vyvstat nečekaným souvislostem, vyjeví potlačené významy či demaskuje ty, které se tváří jako univerzální a věčné, a přitom odrážejí a podporují zájmy jedné kultury či vrstvy. Umělec může vytvořit prostor, kde budou pojmy z tohoto kontextu vysvobozeny.

Geniálně to Argote ukazuje, když zkoumá, co vše by mohlo znamenat neexistující sloveso „šaflovat“ „chaflear“, „to schaffle“. Hledání prostoru a situace, kde by zatím „prázdné“ sloveso mohlo nabýt významu, je zároveň dekonstrukcí až destrukcí zakonzervovaných významů a nadvlády sloves, která silově obsazují prostor, i zkoumáním našeho, často nereflektovaného chování.

Čtěte také

Petr Beneš: Krystaly v bytě

Argote postupně dává slovesu šaflovat různé významy a prověřuje jejich funkčnost intervencemi, gesty, hrou, instalacemi, aniž by došel k pevnému významu. Nakonec se zdá, že „šaflovat“ vyjadřuje nejspíše milující účast, pokorné zpochybňování a utváření prostoru pro něco nového, zodpovědnou hru, tělesné přemýšlení. Možná, že jsme to my, diváci, kdo jsme na výstavě o radikální něze mohli šaflovat.