Petr Beneš: Vzpomínky až příliš známé

Stále jsem však od pravdy nebyl tak daleko jako můj německý přítel, podotýkám, že velmi kvalitně vzdělaný a graduovaný v historii, který se náramně podivil, proč že čtu ženské bestsellery (další stereotyp). Díky exotickému křestnímu jménu Ricarda zařadil si autorku do blízkosti Rosamunde Pilcherové a jejích seriálových soft erotických vyprávění.

Čtěte také

Petr Beneš: O mrtvých jen dobře

Jeho i můj omyl odrážejí fakt, že dříve velmi uznávaná spisovatelka a historička (zabývala se třeba italskými dějinami, třicetiletou válkou a romantikou), oceňovaná i pro své jasně antifašistické postoje, upadla do zapomnění. Sdílí tak osud s dalšími autory, kteří ve své době hráli významnou společenskou roli.

Zdá se, že čím větší podíl na kladné recepci jejich díla měly motivy mimoliterární (aktuální společenská kritika, politické či provokativně nepolitické postoje), tím méně je lze od jejich doby oddělit a s užitkem jiným než dokumentárním číst dnes. Mám na mysli tak rozdílné a jistě teď svévolně subjektivně vybrané ctihodné autory (omlouvám se všem, kdo je mají rádi) jako Oscar Wilde, Romain Rolland, Jean Paul Sartre, ale třeba i „beatniky“ a mnohé z české produkce 60. let minulého století.

Sociologové literatury a historici oceňují často jejich díla právě jako dokument doby, schopný více než díla pokládaná za výjimečná ilustrovat její základní tendence, hodnoty, struktury, a to i co do poznání dobového vkusu.

Čtěte také

Petr Beneš: Agnieszka a Franz

Tito autoři byli totiž ve své době nesmírně populární. Pohříchu v ní také většinou zůstali. Jejich díla, jakkoli zajímavá, jsou totiž vždy už vlastně minulá, jinak by nemohla poskytnout zdánlivě syntetický obraz stavu světa. Jsou z podstaty „zastaralá“, právě když drží prst na pověstném tepu doby.

Zmíněný román Ricardy Huchové naplňuje tento záměr vrchovatě. Popisuje ještě před „Buddenbrookovými“, vyšel roku 1893, úpadek bohaté hansovní rodiny, rozkladnou roli nekontrolovaných vášní, slábnutí gründerského étosu, to vše velice dobrým jazykem a s pozoruhodnými odkazy na kulturní dějiny Evropy. Nechybí notoricky známé motivy osudové lásky, epidemie cholery, kult hrdinů, kteří si berou život, aby zachránili čest, hudby jako média, v němž se realizují přecitlivělí jedinci.

Při četbě jsem si až s rozkoší vzpomínal na přehledné výklady dějin literatury, základní znaky „fin de siècle“, dekadence, symbolismu. Bylo to tu jako na dlani. Jenže to vše jsem už dávno věděl.

Čtěte také

Petr Beneš: Cestování s ptáky

Naopak díla, která skutečně pravdivě odrážela, co se děje, nemohla a stále nemohou být jednoduše srozumitelná, nemohou popisovat hotovou situaci, ale sama musejí být událostí, vznikáním, fragmentem. Nechtějí odpovídat na pochybnosti a problémy své doby, nemohou jí dokonce ani klást otázky; to vše je totiž možné jen za cenu zjednodušení a s použitím známých metod. Nová díla se musejí sama stávat, dít.

To ale neplatí jen v literatuře. Pokud je náš rodinný, národní, náboženský příběh snadno tradovatelný, vždy schopný správně nám odpovědět, pokud je příliš soudržný, můžeme si být téměř jisti, že je umělý, mrtvý, byť právě proto jasný, popsatelný a vlastně do jisté míry krásný.

Román Ricardy Huchové, která jistě byla obdivuhodnou osobností, pro mě tak byl zajímavý jako dobový dokument. Než jsem jej na poličce v kavárně DOXu našel, prohlédl jsem si skvělou výstavu ilustrací, maleb a plastik španělského umělce Miquela Barceló. Velká část jich byla věnována ilustracím ke Kafkově Proměně. Nevysvětlovaly ji. Byly proměně k dispozici. Děla se v nich i ve mně.