Petr Beneš: O mrtvých jen dobře

Naštěstí byl v dějinách tento výrok zpochybňován průběžně. Není divu, pokud bychom jej uplatnili důsledně, dějiny by se sotva mohly psát. Nevidím žádný důvod, proč se k mrtvým chovat jinak než k živým. Odporuje to dokonce právě jejich důstojnosti a úctě k jejich životu a názorům.

Čtěte také

Petr Beneš: Agnieszka a Franz

Nikoho, nejen mrtvé, nemáme přece bez důvodu očerňovat a zjevně nespravedlivě soudit, pomlouvat a utrhat mu na cti. Nad nikým nemáme vyslovovat soud definitivní. Ani nad těmi, kteří v tomto čase a prostoru definitivně skončili. Abychom se ale vůbec mohli rozhodovat a příslušně jednat, musíme vynášet průběžné, provizorní soudy. I pro ně platí, že by měly být aspoň pro chvíli, kdy je vyslovujeme, podložené, podstatné a potřebné.

Nemyslím si, že by nutně musely být vyřčeny s apatickým klidem, že by v nich neměly hrát role emoce; nemyslím si dokonce, že by měly být tzv. objektivní. Musíme se rozhodovat i na základě svých emocí, preferencí, zkušeností. Musíme ale, i když zastáváme třeba liberální postoje, trvat na tom, že jsou soudy pravdivější a nepravdivější, s výhradou, že jasné rozlišení je spíš záležitost horizontu, v přítomnosti vždy dílčí, a že pravda je nutně spojena nejen s kvalitou argumentace, ale mnohem více s atmosférou, kterou produkuje, se slušností, s dobrem všech tvorů, zejména slabých.

Čtěte také

Petr Beneš: O vlídných jezerech

Právě slabí, znevýhodnění, ti, kterým bylo ublíženo, mají právo na obhajobu a zastání i vůči zemřelému či zemřelé, kteří přispívali k podpoře, šíření a legitimizaci názorů a postojů, které nespravedlnost podporovaly. Řekněte obětem sexuálního násilí, že ten, kdo je toleroval či se vůči němu neuměl postavit a jasně je pojmenovat, je smrtí vyřazen ze společenské rozpravy, případně v ní může být přítomen už jen jako statečný, byť chybující hrdina!

Z důvodů politicky zcela jasných bude pak odkaz zemřelých, očištěných a glorifikovaných smrtí, použit k prosazování jejich postojů jako obecně platných, normálních či dokonce přirozených. Zemřelý zůstává přítomen ve společenském diskurzu skrze své dílo či ideje. I to je už samo o sobě zvýhodnění. Po milionech lidí často nezůstane ani jméno. A měl-li kdokoli privilegium být slyšen a při smrti oslavován, je spravedlivé, že jeho názory budou nadále předmětem veřejné debaty.

Čtěte také

Petr Beneš: Radikální něha

Za zneužití zemřelých tedy nepovažuji zkoumání jejich názorů, diskusi o nich, ani ostrou kritiku, ale naopak nekritický obdiv, fandovství, používání zemřelých jako maskotů pro vlastní politické cíle. Jsem velmi rád, že současná společnost, zejména mladší lidé, jsou většinově citlivější, křehčí a zranitelnější. Znamená to totiž, že tvrdé a necitlivé soudy, které živí či mrtví držitelé moci či výhod vynášeli či vynášejí z pozice domnělé normality, ať už genderové, rasové, náboženské či kulturní, jednoduše nejsou akceptovatelné, podobně jako třeba fyzické tresty, trest smrti nebo diskriminace kvůli vzhledu.

Pokud Trumpova administrativa např. vážně tvrdí, že vstup do USA bude ztížený pro lidi nemocné diabetem či obézní, pohybuje se velmi blízko nacistickému eugenickému šílenství. Odvolání se na křesťanské hodnoty pak působí v této souvislosti jako rouhání. Tato a podobná přesvědčení živých i mrtvých nakonec v duchu nejtradičnější hodnoty nejtradičnějšího náboženství našeho kulturního prostoru neobstojí před soudem chudých v duchu, tedy pokorných, plačících, empatických a soucitných, k nimž jistě patřil i zakladatel křesťanství.