Pavla Melková: Svoboda neužitečnosti

Cíp lesa před lety podlehl suchu a kůrovci, většinu stromů lesníci porazili, některé ale nechali stát suché. Dnes je tu paseka, mezi pařezy a hromadami větví vyrážejí mladé břízky, dlouhá lesní tráva, malé jeřabiny. Mrtvé stromy ale mezi nimi stále stojí.

Čtěte také

Pavla Melková: Pravdivost rubu

To místo nemá nic společného s obvyklou představou atraktivity. Jeho fotografii by si nikdo do dovolenkového katalogu ani na facebookový post z výletu nejspíš nevybral. Ale já sem chodím ráda a často. Nevadí mi ona zdánlivá neestetičnost, která pro někoho může hyzdit romantický obraz přírody. Je to jen otázka změny perspektivy. Těšení se z pohledu na svět takový, jaký je. Líbí se mi, že mrtvé stromy zůstávají stát mezi živými. Jako přirozená součást lesa. Zatímco zemřelí lidé mizí ihned po smrti z očí živých.

Mrtvé smrky žijící svět obohacují. I když už nejsou naživu v biologickém smyslu slova, dál se ještě dlouhou dobu proměňují. Nejdřív se mění barvy. Zelené jehličí zhnědne, posléze zešedne až do běla. Zesvětlá kůra, zbělají mechy. Pak začnou mizet detaily, postupně od nejmenších a nejjemnějších. Jehličí zmizí. Kůra se olupuje. Odlamují se konce drobných větviček. Následně odcházejí silnější větve. Po nich ty největší, kosterní.

Čtěte také

Pavla Melková: Sluka brzdí rozvoj

U kmenu zůstávají nějakou dobu pahýly, ty se krátí, a nakonec promění v suky. Holý kmen se vyhlazuje, stříbří a nabývá nadpozemské důstojnosti. Dlouho ještě pevně stojí a míří k nebi. I on se jednou zlomí, postupně zkrátí, až zbude pařez. Ten se jednou vyvrátí nebo zaroste. Ale stopa stromu i tak zůstane. Jako prázdno po původním objemu koruny, které okolní les ještě dlouho respektuje.

Nedávno jsme navštívili přátele, kteří již dlouho žijí v odlehlé vesnici na Šumavě. Zdejší lesy napadl kůrovec před více lety. Dnes jsou na jejich místech husté a zatím neprostupné mladé porosty. Vyprávěli nám, jak zpočátku mizení lesů a spoušť, která po kácení zůstala, prožívali těžce.

Čtěte také

Pavla Melková: Gesta emocí

V jednom okamžiku, když začaly růst nové, si ale uvědomili, že ty jsou nyní svobodné. Nejde je totiž těžit, a tak na desítky let vypadávají z utilitárního zájmu lidí. Nejsou z pohledu vytěžování užitečné, zpeněžitelné, a tudíž volné. Zažívají svobodu neužitečnosti.

Ten pohled mi hodně pomohl. I já jsem želela mizejících lesů u nás v horách. Změnily se horizonty. Spolu se vzrostlými stromy zmizely důvěrná zákoutí, detaily trav, mechů, květin. A s nimi i zvířata. A také zvuky. A vůně vzduchu. Začala jsem se ztrácet na známých místech. Uvědomila jsem si, že jsem hlubokými porosty chodila intuitivně – u vysokého buku doleva, na výhledu doprava, za pasekou rovně. To vše se ale nyní změnilo.

Čtěte také

Pavla Melková: Šero zostřuje žití

Když se dnes dívám na ta místa jako na svobodná, i mě takové hledisko od smutku osvobozuje. Ale také vidím, nakolik souvisí více s mými představami než s potřebami lesa samotnými o sobě.

Suché, mrtvé stromy se vyvázaly z obvyklých kritérií estetiky přírody. Mladé smrky se – prozatím, vyvázaly z diktátu užitečnosti – rychlého ekonomického zisku. Vím, že to je pohled poetický, metaforický. Nemá nic společného s realistickými úvahami o správném přístupu ke správě lesa. S otázkou, z jakých důvodů, jak moc a jakým způsobem je udržitelné stromy těžit. Poetický obraz přístup lesníků a těžařů nelegitimizuje, pomáhá ale nám ostatním se s danou skutečností v bezprostředním kontaktu sžít.