Pavla Melková: Pravdivost rubu

Až po chvíli mi dojde, že se dívám na zadní trakt barokního kostela. Musím to ještě ověřit odpočítáváním domů v ulici, zprvu je totiž nepravděpodobné spojovat bohatý dekor uličního průčelí s prostotou odvrácené části. Přitom právě ona vlastně vypovídá o podstatě kostela víc, než zdobnost přední fasády.

Čtěte také

Pavla Melková: Sluka brzdí rozvoj

Vybavuje se mi pohled z okna na Manhattanu, ze kterého jsem viděla obě části těla jednoho domu. I když okno vedlo do ulice, díky výšce patra bylo možné přehlédnout nízkou protější budovu a za ní uvidět záda domu ze sousední ulice.

Křehkost té zezadu prozrazené, tenké štukové tváře, visící jako papír na obnaženém těle z režných cihel, mne znepokojovala. Jako by zpochybňovala podobu celého města, tak, jak si myslíme, že ho známe, podle obrazu, který vidíme při chůzi ulicí. A přesto právě její fotografii mám dodnes na uvítací obrazovce počítače. To ona totiž nakonec ztělesňovala můj tehdejší domov.

Přemýšlím, proč mne zadní fasády domů, dvory ulic, odvrácené strany zdí nebo soch, tak přitahují. Co mají společného. Jsou to místa neveřejná, od nichž nežádáme reprezentaci, anebo dokonce ani nejsou určena lidským očím. A mohou tak být přirozená a svobodná.

Čtěte také

Pavla Melková: Gesta emocí

Ráda jezdím vlakem. Pohled z jeho oken odhaluje právě to, co mělo zůstat skryté. Nejen jednotlivé objekty, ale celé dlouhé lemy vesnic, měst, krajiny. Rub světa.

Vybavuje se mi jeden obraz za oknem vlaku v Japonsku. Projížděli jsme právě oblastí rozlehlých průmyslových areálů. A náhle, v jednom z těch nejvíce neutěšených, se ve výklenku, mezi tratí a zadní stranou vysokých továrních budov, objevil malý hřbitov. Měl všechny znaky starých romantických hřbitůvků v zahradách chrámových okrsků. Nevím, jestli patřil k továrně (umístění by tomu napovídalo), anebo zde zůstal jako residuum doby, kdy tady ještě nestála.

Ten obraz působil nepatřičně, absurdně, neskutečně. Ale čtveřice, která se na okamžik ocitla ve společném záběru, tedy hradba hor, betonové haly, trať rychlodráhy a hřbitůvek, jakoby ve zkratce shrnula celý rámec života.

Čtěte také

Pavla Melková: Šero zostřuje žití

V horách neuchopitelný horizont, který nás přesahuje, v továrně a rychlosti naši touhu ovládnout svět a uniknout času, ve hřbitůvku pak připomínku, že oboje je malicherné a marné. Ten nejdrobnější detail – skrytý hřbitůvek, který je vidět jen z oken vlaku – měl v celém obrazu nejsilnější slovo.

Postavy na japonských obrazech bývají často zobrazené zezadu, v uzavřeném uceleném postoji, nehybné jako kámen, tiché, lehce schoulené do sebe, tíhnoucí ke středu, s hladkým obrysem těla. Nedozvíme se o nich téměř nic. Přesto v sobě, stejně jako záda budov či lidí mají něco srozumitelnějšího, pevnějšího, elementárnějšího a působivějšího, než tváře plné detailů.

Předek se vystavuje ven vůči světu. Záda, lehce stočená dovnitř, obepínají a chrání nitro.

Čtěte také

Pavla Melková: Výška vzniká propadáním

Hana Arendtová v eseji o Walterovi Benjaminovi zmiňuje, že „ve společnosti musí každý odpovídat na otázku, čím je – což je jiná otázka, než kým je, jaká je jeho role a funkce“. Mluvila tehdy ke společnosti 20. století. Naše 21. století otázku čím člověk je, nejen upřednostňuje, ale v podstatě už považuje za jedinou. Otázka kým je, tedy kvality, které jsou součástí jeho osobnosti, nikoli pozice, které zastává, jakoby měla přestat existovat úplně. A pojem čím je, jakoby se zároveň redukoval na pozici vyplývající pouze z majetku a moci.

Podle Emmanuela Levinase, rovněž autora 20. století, ve tváři druhého nacházíme nekonečno, transcendenci a Boha. Dnes je ale možná nalezneme spíše v obrysu jemně schoulených zad.