Pavla Melková: Výška vzniká propadáním

Přemýšlím, nakolik je univerzální, čistá a nadčasová krása ulic a domů vůči davům lidí resistentní. Což je zároveň paradoxní úvaha, vzhledem k tomu, že lidé město vybudovali, navíc pro užívání člověkem.

Čtěte také

Pavla Melková: Uprchlíci v galerii

Navíc možná mluvím spíše o vlastnostech našeho vnímání, než samotného prostředí. To je nicméně současně nadějeplné, protože pak bychom mohli mentální prací odfiltrovat přítomnost turistů ve vlastním vědomí. Zatím se mi to ještě nedaří, ale vím, že až se vnitřně od vnějších nánosů očistím já sama, půjde to. Navíc i já jsem turista a je třeba si nepokrytecky přiznat, že jsem součástí toho, co mi vadí, jakkoli jsem zde možná s odlišným cílem i jednáním.

Nechávám zatím město i s lidmi za zády a konečně se přede mnou otevírá pohled do kraje. Když se řekne toskánská krajina, většině lidí se vybaví malebné záběry jemně zvlněných luk a polí s kamennými statky na vrcholcích, protkané sloupořadími cypřišů. Harmonie mírných vln vyvolává pocit klidu. Obrazy, jejichž fotografie se staly synonymem celého Toskánska, ale ve skutečnosti většinou pocházejí právě ze zdejší malé oblasti Val d‘ Orcia.

Čtěte také

Pavla Melková: Japonské vnímání

Při pohledu shora nás nenapadne, že uvnitř poklidného obrazu se ve skutečnosti skrývají hluboké trhliny. Ty nacházíme až při chůzi krajinou. Později se je naučíme rozeznávat i v dálkových pohledech – prozrazují je jizvy temné zeleně mezi světlezelenými tóny luk. Označují skalnaté rokle, na jejichž dně tečou divoké řeky či úžlabí potoků, ke kterým se sbíhají květiny, keře a stromy. Krajina, která předtím působila jako mělký reliéf, náhle obsahuje strmé výšky. Ty jakoby zde ale nevznikaly stoupáním vzhůru, nýbrž propadáním dolů.

Když se do té představy ponořím, shledávám, že motiv propadání je tady přítomný nejen ve tvarech krajiny. Nacházím ho ve spárách kamenných zdí. Ve stínech krypt. V letokruzích dřevěných vrat. V prohlubních zvětralých kamenů. V rýhách písma na náhrobcích. V klesání chodeb. V záhybech plášťů soch.

Čtěte také

Pavla Melková: Svoboda zůstat

Později, když sestupujeme do podzemního labyrintu chodeb města Chiusi, jehož základy spadají do Etruské a Římské doby, hladina podzemního jezera, kterou vidíme na dně studny třicet metrů pod zemí, je silnějším zážitkem než sebekrásnější obrazy kostelů.

Vytvářet výšku vršením většinou znamená přidávání nového. Nové hmoty, stejně jako činnosti či myšlenky. Hloubení oproti tomu míří do již existujícího, které zkoumá nebo proměňuje. Ta představa mi, i jako metafora, konvenuje. Příměry k architektuře jsou zjevné. Už u Bastionu u Božích muk jsme si kdysi zformulovali teorii, že nestavíme dům přidáváním, ale vykrajováním do stávající země.

Čtěte také

Pavla Melková: Krása nejde sníst

Hledání či vytváření výšky sestupováním dolů namísto šplhání vzhůru může být i životní postoj. Nejprve ale musíme překonat imperativy současné společnosti. Prvoplánový povel v každém okamžiku velí k růstu. Za sebou pak necháváme předčasně opuštěné myšlenky, nedoprožité prožitky, nedotažené činnosti. Hloubení v tom, co už zde je, umožňuje nejen se k nim vrátit, zabývat se jimi, promýšlet a domýšlet je, zhodnocovat, revidovat, destruovat, ale také tvůrčím způsobem je proměňovat.

Obvykle pojmy jako pád, sestup, klesnutí ke dnu na první dojem vnímáme jako negativní a v osobní rovině je považujeme za synonymum neúspěchu. Možná je to ale i naopak. Stačí si vzpomenout na okolí Pienzy. Voda je na dně podzemního jezera nejprůzračnější, stromy v zářezu luk nejzelenější, stíny podzemní krypty nejtajemnější, řeka v rokli nejdivočejší.