Pavla Melková: Krása nejde sníst

Nicméně rychlost, s jakou se to projevilo, když se k nim podnikatelé, politici, a další vlivní lidé, začali devotně přihlašovat, a to včetně Česka, byla překvapivá. Lidé, kteří sdílejí podobné preference – silovosti, arogance, priority majetkového zisku za jakoukoli cenu, atd., je jistě naplňovali už předtím, jen v poslední době se zdálo, že snad přestávaly být trendem, a do jisté míry jsem doufala, že ti chytřejší je skrývají a ti moudřejší se možná se za ně i trochu stydí.

Čtěte také

Pavla Melková: Celistvost prostředí

Můj muž po amerických volbách sarkasticky poznamenal, že mé poselství v jedné z ranních úvah, které metaforicky znělo: „Nelovíme – pozorujeme“, asi teď nebude moc populární. Ve skutečnosti je ale právě nyní o to víc dobré připomenout, že existují nadčasové hodnoty, které jedna společenská či politická epizoda nemůže trvale změnit. Stačí se podívat do trochu větší časové vzdálenosti. Dozadu a snad i dopředu.

Když jsem přemýšlela, co mají tyto hodnoty společného, vytanula mi metafora, že „nejdou sníst“. Protože pohledu Donalda Trumpa a s ním spřízněných dominuje právě jediný pohled na svět: Vlastnit ho, ovládat ho, těžit ho – tedy – sníst ho.

Čtěte také

Pavla Melková: Uvnitř fresek

Vzpomněla jsem si totiž na text filosofky Simone Weilová v knize Očekávání Boha, vydané v češtině v loňském roce, kde – přemýšlejíc o kráse - píše: „Velká bolest lidského žití tkví v tom, že prohlížení a jedení jsou dva odlišné úkony. Tu bolest prožívají už děti, když si dlouho prohlížejí dort a skoro je jim líto ho sníst. Možná jsou neřesti, zvrácenosti a zločiny takřka vždy nebo zcela vždy ve své podstatě pokusy jíst krásu, jíst, na co se máme pouze dívat.“

A podobně filosofka Eva von Redecker, v rovněž loni vydané knize Revoluce pro život, vytyčuje hranici paralelní s tou mezi pozorováním a jezením, v dualitě druhu vlastnictví. Jedno nazývá „panstvím nad věcí“, které je podrobením, vytěžením, případně i zničením vlastněného. Druhé, opačné pak charakterizuje druhem vztahu ke světu, kde „vlastněním“ je povinnost ho zachovat a o něj pečovat.

Čtěte také

Pavla Melková: Architekti beze jmen

Říká: „Zachovávání světa je postoj protikladný panství nad věcí. Nepotřebujeme žádné vlastnictví, ale stanoviště, ze kterého můžeme dostávat svým závazkům vůči ostatnímu živoucímu; totiž závazku udržovat přílivové cykly. Takový přístup není žádným obětováním se a nevyžaduje ani altruismus. Pokud si uvědomujeme naši závislost na planetárních podmínkách života, pak jasně vidíme, že zachování světa je formou sebezáchovy, která si může otevřeně přiznat svou závislost na ostatních životech, a proto nepotřebuje žádné panství. „Udržovat přílivové cykly“ může znít dost abstraktně. Přitom ale zachování světa spočívá ve zcela jednoduchých a konkrétních životních úkonech všude tam, kde se ani nevymezuje kontrola, ani neprodukuje zisk.“

V nynější společenské atmosféře, kdy jsme nuceni neustále reagovat na konkrétní situace, a která je podobná tenisovému zápasu, v němž nezvládáme než odpalovat přilétající míčky, bychom v jejich stínu měli o to víc chránit, oceňovat a připomínat nadčasové hodnoty. Mezi nimi pak zejména ty, které „nejde sníst“.