Alena Zemančíková: Malá poštovská pohádka

Od té doby se poštovní služby průběžně zlepšují, takže bez směrovacího čísla už to nejde, název obce nebo ulice musí být úplně přesně, dokonce i pokud jde o velká písmena a diakritiku, a lhůty dodání se prodloužily do nevyzpytatelna. Spolu se zlepšováním služeb se zvyšují jejich ceny a ubývá poštovních úřadů, fronty u přepážek se prodlužují a noviny chodí do schránky více méně před polednem.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ptačí sněm

Zásilky se ztrácejí. Jako ta, kterou jsem poslala z Londýna. Byly to ponožky s londýnskými motivy k narozeninám pro mého vnuka. Zakoupila jsem vyztuženou obálku, napsala adresu a zaplatila celkem vysoké poštovné.

Ponožky ani za měsíc nedorazily. Šimonova maminka se tedy po dopisu pídila a na poště se dozvěděla, že zásilky třídí robot, který, když v adrese potká údaj, se kterým si neví rady, zásilku vyřadí.

„A co se s těmi vyhozenými zásilkami stane dál?“ ptala se moje dcera.

„To už se na ně nikdo nepodívá? Přece by alespoň některé z nich bylo možné snadno doručit – například ty naše ponožky z Londýna.“

Čtěte také

Alena Zemančíková: Světový význam amatérského divadla

„Ne, na to nemáme lidi.“

„Takže se v nějakém tajemném prostoru vrší zásilky, které robot vyhodil, a nikdo neví, co s nimi bude? Nemohla bych se tedy do té tajemné místnosti podívat, jestli tam třeba ty naše ponožky nejsou? Snadno je poznám, jsou ve zvláštní obálce.“

Ale poštovní úřednice v reklamačním oddělení řekla, že o existenci takového odkladiště nedoručitelných zásilek nic neví.

„Někde přece ty dopisy být musejí?“

Čtěte také

Alena Zemančíková: Království mýdlových bublin

„Ano,“ připustila jinak ochotná a vstřícná poštovní úřednice. „Ale to může být kdekoli na cestě té zásilky. V případě ponožek z Londýna klidně už v Londýně, a dovedete si představit britskou poštu? Určitě jste viděla ten seriál o boji pana Batese s digitalizovanou mašinérií, která nepřipouští chybu.“

Ano, ten seriál jsme viděli, říkáme si pak už doma, a pamatujeme si z něj hlavně to, že digitální mašinérie nejen že nepřipustí chybu na straně odesilatele, ale ani chybu vlastní. Proti existenční likvidaci poštmistrů v tom seriálu je ztráta jedněch ponožek s motivy Big Benu a Houses of Parliament zanedbatelná prkotina.

A pak je tu ještě možnost, že zásilku někdo ukradne.

„Pošťáci přece nekradou,“ vloží se do hovoru poškozený Šimon.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Kde pramení řeka?

Proč by ne? Neměli by, ale když kradou účetní a zaměstnanci bank, advokáti a notáři, proč by nemohli krást pošťáci?

Šimon po tomhle hovoru po celý zbytek podzimu, než kotníky s ponožkami zmizely ve vysokých botách, pozoroval lidské nohy. Kdyby někde mezi koncem nohavice a začátkem tenisky vykoukla věž Westminsterského opatství, bylo by jasné, že to jsou ty jeho ponožky, a pak by musel přistoupit k činu a zjistit, jak dotyčný k ponožkám přišel. Ale nic takového neobjevil a už je to pár let.

Když jsem onehdy reklamovala doručení knížky, která se vrátila odesílateli jako „nedoručitelná“, dali mi na poště telefonní číslo na „dodejnu“. Hned jsem si představila místnost, kde sedí stará poštovní víla, může se jmenovat třeba Kolbaba jako ten pošťák z Čapkovy pohádky, a prohlíží jednu vyřazenou obálku za druhou, doplňuje chybějící údaje a opravuje chyby, i ty ve velkých písmenech nebo v diakritice, protože ulice se často jmenují po lidech, které nikdo nezná a neví, jak se ta jména píšou.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Zpráva o jedné lodi

A když skončí Kolbabě provozní doba, která je na mém lístečku uvedená od 7:30 do 14:30, vezme pár zásilek a cestou domů je roznese. Adresát je dostane s velkým zpožděním, protože stará poštovní víla už není moc výkonná a oprava některých nedostatků je někdy dost pracná, ale nakonec se dopisy ve schránce ocitnou.

Na telefonní číslo té dodejny jsem volala mnohokrát, ale nikdy to nikdo nezvedl. Myslím, že ve skutečnosti neexistuje. Že je to pouze krycí jméno pro metafyzickou díru, do které padají zásilky, které se znelíbily třídicímu stroji, a nenávratně mizí.