Alena Zemančíková: Kde pramení řeka?

V zimě jsme se snažili putovat proti proudu na bruslích – je vůbec možné, že bývala taková zima, že voda ve Mži zamrzla? – kreslili jsme mapy, které v našem kraji neexistovaly od doby, kdy byl zabrán jako Sudety Německou říší, po válce sice vrácen, ale vzápětí zatažen železnou oponou s varujícími cedulemi Pozor, hraniční pásmo, vstup jen na povolení.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Království mýdlových bublin

Poslední místo, kam se nám podařilo proti proudu dostat, byl rybník Branka, tam ještě jsme mohli v létě dojet na kole. Dál už to hlídala pohraniční stráž, jejíž vojáci se s námi dávali do řeči, a my jsme obdivovali jejich psy. Díky těm psím řečem jsme se mimochodem dozvěděli, že ani vojáci pohraniční stráže vlastně nevědí, kde pramení Mže.

Řeka měla i zvláštní vliv na náš život na sídlišti, kde jsme bydleli. Město je situováno na dvou svazích jejího údolí. V našem domě, jednom z prvních ještě nízkých paneláků,  v té době často netekla voda. Samospádný městský vodovod nové výstavbě nestačil a v odpoledních hodinách, když se všichni sešli doma, měla voda ve vyšších patrech malý tlak. Vana, napuštěná do zásoby, byla běžným jevem té doby.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Zpráva o jedné lodi

Vodovodní systém pracoval s vodou z městských studní, která stačila poměrům, kdy žádné větší domy na kopci nestály, a koupelna nebyla žádná samozřejmost. Naše pohraniční město mělo v době mého dětství stále ještě méně obyvatel než před válkou a odsunem Němců, na potřebě vody je tedy dobře patrná civilizační změna. Potřebujeme ke svému životu mnohem víc vody než naši předkové. 

Časem byla postavena vodárna dole u řeky, vodu do třetích, čtvrtých a na novém sídlišti i osmých pater z ní hnala čerpadla, která nepřetržitě jemně hučela. Později byla dokonce vybudována přehradní nádrž, která definitivně zajistila vodu pro město, ale zlikvidovala vesnici Lučina. Byl to ale veliký civilizační pokrok, tahle spolehlivě tekoucí voda.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Hodina dramatické výchovy

Řeka rychle nabere z mokřadů vodu a po pár kilometrech už má dost velkou sílu na to, aby dokázala pohánět dílny a továrničky. Malá vodní díla byla na řece v mém dětství patrná, ale broušení perleťových knoflíků a soustružení dřevěných korálků už zaniklo.

Dějiny města vyprávějí, jak se řeka dokázala rozvodnit tak, že vyplavila celé staré město a uvrhla tak spoustu obyvatelstva do takové bídy, že musela zasáhnout vídeňská vláda a investovat jednak do kamenné navigace, jednak do tabákové režie. Státní tabáková továrna, postavená na kopci, zajistila zbídačeným lidem práci a příjem, o který je řeka vyplavením jejich malých hospodářství připravila. I tohle byl vlastně civilizační pokrok.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Vyparáděné zahrádky

Když jsme jako děti kreslily mapy svých putování podél řeky, překonávali ji po kamenech a hrázích někdejších vodních brusíren a hamrů, padali do vody a sušili se u ohýnků, zkrátka v tom čase průzkumných výprav a strašidelných příběhů, jsme se k prameni řeky nedostali. To až mnohem později, až když jsme se svobodně vydali proti proudu, když se svět otevřel. Šli jsme hlava nehlava, přes kameny i přes kořeny, proti proudu Mže a chvílemi i vodou.

Tehdy jsme se ocitli na louce, na které stojí malé hospodářství, ohrazené zdí, ve zdi brána, před ní lípa, za domem sad a uprostřed louky, rozkvetlé barevným kvítím, studánka: pramen Mže. Je to už v Německu, ale hranice tu vůbec není patrná. Sem nás to táhlo celé naše dětství, ale ten pramen jsme spatřili až jako dávno dospělí.